Viktor lapá po dechu na hřebeni po Chullu peakem, 6100 metrů nad mořem
KVETEN 2004
ÚTERÝ 25 Nevděk světu vládne. Napadlo mě onehdá, že
Viktora a jeho růžovou čepičku proslavím. Vyberu některé z přehršle
fotografií zachycujících jak vedle stanu Gemma(R) spravuje vařič, mocné himalájské vrcholy maje za zády.
I přes čapku zženštilých barev vypadá
jako správný tvrdák, echt outdoorák, když cídí svůj Primus kartáčkem na zuby. Takto dobře jsem smýšlel a
medle do Gemmy napsal podlézavý email:
Pekny den
prave jsme se s kamaradem vratili z Himalaji a jak jsme se probirali
fotografiemi, mame nekolik efektnich fotek typu stan Gemma v rannim slunci
pod belavym vrcholkem sedmitisicovky. Tak nas napadlo, jestli byste o ne
nemeli zajem jako o reklamni fotografie...
Snimky jsou nafocene spickovou technikou (tahl jsem dva poloprofi
objektivy a dva profi objektivy) na profesionalni diafilm Fuji Provia
100F, ostatne mohu poslat nahledy.
S pozdravem
Petr Lazar
a hned poslal kopii budoucí hvězdě. Nevděčník odepsal jen:
Souloz s duchodkynemi te nemine. V.
PONDĚLÍ 24 Viktor nevydržel dlouho zticha
a začal zase smolit na web pohádky, tentokrát
o své hůlce, jejím klepání a focení nahých nepálek. Evropa jej vcucla zpátky.
Viktor si vykračuje, nad ním hrozí Nilgiri peak
ČTVRTEK 15 Už je tu zmíněná druhá povídka, jsem múzou políbený, asi.
ÚTERÝ 11 Povídka je tu a pokud někomu připadne blbá, mám v záloze jednu ještě horší.
PONDĚLÍ 10 Napsal jsem krátkou povídku inspirovanou Nepálem, dám ji sem
hned jak mě přestane vadit, že nemá pointu.
PONDĚLÍ 3 Jsem zpět a mám sračku.
BŘEZEN 2004
STŘEDA 24 Zítra se ve Frankfurtu vznesu směrem k Himalájím a měsíc po
nich budu trajdat. Vkládám sem mapku s předpokládanou trasou, aby všichni viděli, jak dobře se
zrovna máme, dobrodružství a hor si užíváme, zatímco oni sedí před pitomým počítačem a čtou voloviny,
chachá.
NEDĚLE 7 Na Rakytov jsme vyrazili, pravda. Ovšem sníh nás, potvůrka,
brzdil a když se nám navečer na Smerkové postavil do cesty turistický hotel, neprorazili jsme. Teplo
vyhřátého pokoje za 200 Sk nebo obklíčení mínus patnácti stupni venku? Tohle dilema se vyřešilo
večeří v hotelové restauraci, do mrazivé noci by vyrazil ledva masochista.
On benzínový vařič je, že se k tomu vracím, vůbec pěkná potvůrka. Při čtení návodu jsem
získal dojem, že nejlépe bude zapálit jej v krematoriu a chytře tím ušetřit část následných nákladů,
jelikož vaření s něčím takovým prakticky nelze přežít. Požár, exploze, smrt, křičí papír,
v oné věcičce se skrývá atomové bomba s roznětkou vrtošivější než všechny ženy světa!
Což, o mě nejde, kuchtění jako adrenalinový sport se mi líbí. Jenže
když jsem celou legraci vytáhl na podzim v Ň. Tatrách v útulni a neumětelsky ji ve tmě zapálil,
vyšlehnuvší půlmetrové plameny všechny obyvatele notně poděsily. Marně jsem vysvětloval, že se
jedná o jev zcela normální a všední, na mráz mě vyhnali, pitomci. Určitě to byli pražáci, lezou
do hor a při troše plamínků se třepou jak osika, moulové.
Ani další den Rakytov, vrchol-démon, výzva celých generací horolezců, místo, kde i ti
nejsilnější měknou jak máslo na slunci, nepadl. Sešli jsme z hřebene do krásného a opuštěného
údolí. Cestu k potoku křižovaly medvědí stopy, voda zurčela a kameny nosily sněhové čepice. Kde
to bylo neprozradím, to tak, ještě by tam každej dobytek vlezl. Pche.
Pokud to stále ještě někomu došlo, mám v hlavě vymeteno a na lepší text se dneska nezmůžu.
SOBOTA 6 No tohle! Takhle jsem si to nepředstavoval. Ráno je hezky,
vítr neboří stan, slunko žhne až praští a vůbec, počasí se tváří přívětivě. Kdo by se divil, že ze
stanu vykukuju s podezřívavým výrazem. Za stromem se určitě schovávají vichřice s vánicí, nalákají mě
ven a přepadnou. Pchá, já se nachytat nedám, radši celej den proležím ve stanu a vyrazím, až se udělá
hnusně. Oj, jak jsem moudrý a zkušený, záludný nečas jsem převezl, libuju si ve spacáku.
Jenže Ola se chce převléci a bezostyšně mě vyhání. Pagódě vydán všanc, rezignovaně
vytahuju benzíňák a vařím čaj. Něžně ho zovu sněháček. Samosebou myslím čaj, ne vařič. Pro ten mám
jiné výrazy, vyznačující se zvýšeným obsahem velmi neslušných slov. O vařiči mluvím, kdyby to někomu
nebylo jasné. V reklamním plátku od MSR psali, jaký je skvělý a odolný, do nejextrémnějších
podmínek, kde by dozajista i ostatní vařiče od MSR zcela obstály, protože mu ve skvělosti nezůstávají
nic
dlužny, určený, každý správný hrdina a expedičník ho vlastní a nadšeně používá, takhle a podobně tam
psali, ale neuvedli, že ten zkurvenej krám je nahovno, páč zhasíná. Deset minut hoří, já jej
citlivě dotlakovávám, něžnými slůvky ho konejším, když najednou zaprská a zhasne. Zapálit už nejde,
zplynovaný benzín zápalku vždy sfoukne. Nutno jej nechat vychládnout, až poté lze znovu zažehnout.
A jak si tak chládne, člověk se vztekem pěkně rozehřívá, je mínus deset a on tady
šaškuje se tím zmetkem, ruce mu mrznou, nejraději by vařič zapálil a vrazil prodavači z HUDY do
prdele. Ano, taková sprostá slova mu v takové situaci vytanou.
On samozřejmě má něco do sebe. Třeba v Kyrgystánu, když jsem v horách potkal skupinu
ruských horolezců, měl famózní preformanci. Večer v táboře Rusové vytáhli svůj historický benzíňák
gigantických rozměrů a počali kuchtit, já, tuše jich zájem, jak ředitel cirkusu prohlásil:
"U miňá tóže primus, amerikánský, smatritě!"
Načež jsem vytáhl malý pytlík s nápisem MSR. Diváci nijak nezareagovali, čekali, že budu ve
vybalování příslušenství pokračovat. Když jsem na zem položil malou kovovou věc, stále zůstávali
klidní, až když jsem začal shánět zápalky, vytřeštili oči a nevěřícně se zeptali "Eto vsjó?"
Přisvědčil jsem a aparát zapálil, čímž jejich údiv dosáhl vrcholu. Jako kdyby tušil, že nastala jeho chvíle, vařič mohutně zahučel, během chvíle se rozžhavil doruda, vodu začal ohřívat jak jatý a Rusové
chodili kolem něj šeptajíce
"amerikánský primus". Úplně paf z něho byli.
Tohle ráno nezhasnul, my navařili čaj do termosek a vyrazili směrem na Rakytov. Cestou jsme
prožili spoustu dobrodružství i zábavných příhod, jenže kdo by o tom psal, když může plácat hovadiny
o benzíňáku.
PÁTEK 5
Bourám mechanicky stopu, sněžnice skřípou do strání
jednoho ze zapomenutých údolí Velké Fatry. Čas i cesta ubíhají pomalu,
vzdálenost v létě hravě zvládnutelnou za hodinu
jdeme snad tři, lépe mapu ani rozcestníky nesledovat.
Lituju otroky hodinek, kteří visí pohledem
na ručičce jako na svém spasiteli. Prstem na mapě odpočítat zbývající kilometry, nemůžem být daleko,
o půl už jsme se tam přece
měli dostat, snad dojít za tuhle zatáčku a, kruci, furt ještě tam nejsme...Proč řešit problém, který
nemůžeme ovlivnit, proč sebe
sama zavírat do klece neustálého vyčkávaní?
Lidé vůbec mají prazvláštní pnutí všelijak se svazovat. Nařízení, zákony, regule, pravidla, čím
víc, tím líp nám bude.
Ostatně i my při zimních přechodech ctili jedno nepsané pravidlo. Nebrat ženský. Přitom
jak všichni víme, žena je nepoměrně silnější než muž, jak
skála stojí proti všem strastem, zcela
nebetyčně odolává bolesti, terminátor je proti průměrné ženě jak
domeček z papíru proti buldozeru.
Jako moderní a pokrokový muž jsem ono naše zpráchnivělé pravidlo porušil a nyní sklízím plody
svého záslužného chování. Stížnosti na těžký batoh jsem ještě chápavě vyřešil předvedením svého,
obsahující místo teplého obležení fotovýbavu o váze přesahující čtyři kilogramy, ano, cesta
není úplně prošlapaná, to už tak na začátku března v horách bývá, stejně jako na holém hřebeni
fouká vítr. Když dojde zimu vyprávím o mlze a mínus patnácti na loňském přechodu v porovnání
s nynějším jasnem, ale kolovrátek se nezastavuje, nohy mě, chudince, mrznou, čaj ze sněhu mně
nechutná, já bych chtěla z normální vody a navíc tys tam dal cukr, fuj, a vaříš v ešusu z hliníku,
to je hrozně nezdravý, hrůza pomyslet.
Navíc jí nemůžu utéct ani poodejít, za sebou nechávám probouranou stopu, po které mě vždycky dožene.
ÚTERÝ 2 Už je to tady, ledy se pohnuly, události nabraly spád,
koláče bez práce nelení zelení. Stačila drobné zmínka o lavině v sedle Parichvost a ejhle, mám
odkaz
na horydoly.cz. Navíc s interesantním názvem Popis laviny z pohledu účastníka akce.
Olé, konečně se proslavím, dočkám uznání a všelijak podobně,
Nikomu z hordol ani nevadí má celková a naprostá absence na oné "akci", jsou to rozhodně
velmi milí a přející lidé, pro trochu pravdy mě z takové vyznačné výpravy nevyškrtnou.
Více takových, volám!
Ovšem i účasti může být učiněno zadost, v pátek vyrážíme na přechod Velké Fatry a
Horská služba hlásí třetí stupeň lavinového nebezpečí. Nerad bych
účast přiliš přímou, spokojím se zprostředkovanými dojmy, pročež bude nutno uzmout Zdeňkovi a Ole
mapu a přesvědčit je o výhodnosti traverzování Križné. Jejich čisté mysli jistě nepočnou ni stín
podezření, zdržím-li se sám pod záminkou instalace
stativu a teleobjektivu. Obrázky prodám Blesku a budu nejen slavný, ale navíc bohatý, ohohó.
Už abychom jeli, jak já se těším!
ÚNOR 2004
PONDĚLÍ 23
Franta nelenil a sepsal o
našich neúspěších v Roháčích vzevrubnou zprávu, kterou sem hnedle medle vrazím a můžu dál klidně lenit.
ROHÁČE 30.1. - 1.2.2004
ÚVOD
Tahle akce měl být jakýsi vrchol zimních přechodů, které jsem kdy absolvoval. ROHÁČE. Tyhle krásné a těžké kopce mám rád už hodně dlouho. Neskrývám, že mám před nimi i velký respekt a proto jsem byl opravdu rád, že jsme se konečně odhodlali na ně v zimě vyrazit. Respekt a nedostatek času bohužel už dopředu vyřadil pravidelné účastníky Víťu a Honzina. Zato se ale přidal Laďův kamarád, zkušený horal Michal, zvaný Brácha a nakonec se i přes velké váhání rozhodl jet další pravidelný účastník Pepa. Sestava expedice se tedy ustálila na pěti členech. Kromě mě to byl Pepa, Brácha, Laďa a Lazáro (Petr).
Protože nás tentokrát opravdu měl čekat těžší a skalnatější chlebíček než obvykle, přibylo do naší výbavy pár dalších kousků. Především cepíny, mačky, lano, sedáky a karabiny. Trochu problém byl se sehnáním sněžnic, ale nakonec jsme každý měli, což se později ukázalo jako dost důležité. Já jsem si sněžnice dokonce koupil. Vybral jsem v Čechách vyráběné Sasquetch, které mě stály 2060 Kč.
1.DEN
Je pátek brzo ráno, 30.ledna 2004 a já jedu na nádraží přímo z noční směny. To už je asi taková moje tradice. Máme sraz v 5.30, vlak do Žiliny nám jede v 6h. Dalo by se říct pohoda. Ale ouha! Dnes jsou totiž pololetní prázdniny a tak se vestibul i v tuto ranní hodinu překvapivě plní a před pokladnami je v mžiku fronta přes půl nádražní haly. Čas nepříjemně utíká. Rozdělujeme se, Pepa si stoupá do jedné fronty, Brácha do druhé a my ostatní jdeme zabrat kupéčko. Nakonec vše dobře dopadá a kluci dobíhají v 5.59 i s lístky na hromadnou slevu do vlaku. To ještě netušíme, že podobně dramaticky bude probíhat vlastně celá výprava.
Cestou do Žiliny se snažím aspoň trochu spát a abych měl místo, jdu si sám sednout do jiného kupéčka. Asi uprostřed cesty dochází k hádce mezi dvěma chlápky, kteří se ale vůbec neznají. Jednoho z nich to zjevně baví a tak se pořád snaží provokovat, ale ten druhý to naštěstí utíná. Už v Čadci je jasné, že máme zpoždění aspoň 15 minut a tak mizerných 10 minut na přestup v Žilině se rázem ukazuje jako příliš málo. Ale máme dnes už podruhé štěstí a sprint z nástupiště na nástupiště se ukazuje jako vítězný. Rychlík z Bratislavy má buď taky zpoždění a nebo na nás čekal. Cesta do Liptovského Mikuláše měla trvat hodinu a deset minut, takže rezerva 22 minut na přestup se zdála jako neotřesitelná. Jenže opět ouha! Vlak se courá jako osobák a dokonce na jednom místě asi 15 minut stojí a dává přednost protijedoucímu vlaku. Takže i přes závěr alá TGV, přijíždíme do Mikuláše místo 11.48 ve 12.15. Autobus měl jet ve 12.10. Přesto to zkoušíme a sprintujeme s baťohy na autobusák, kde právě čeká několik busů. Obíháme je, ale bohužel právě ten poslední z nich, který se právě rozjíždí, byl náš....
Další nám jede až ve 14.55 a tak jdeme zatím objevovat tajemství místních hospůdek. Jediný, kdo ze vzniklé situace může mít aspoň trochu radost je Lazáro, který si doma nestačil koupit film, pečivo ani vyměnit slovenské koruny (až včera večer se dozvěděl, že odjezd je v 6h ráno a ne v 6h večer), takže teď doplňuje zásoby. Zapadáme do Liptovské izby a necháme se nakrmit i napojit. Probíráme hlavně počasí, které nevypadá moc dobře, protože v posledních hodinách stále drobně sněží. Na účtu mě pak trochu překvapuje položka "Rez citrona 2Sk". Ještě, že tam není rozepsaný i "cukor" a "čajové vrecko". Ve 14.55 je u našeho nástupiště velký hrozen lidí, ale autobus nikde. 15.10 - hrozen je ještě větší, autobus nikde. 15.15 - autobus přijíždí, lidí se cpou dovnitř hlava nehlava, připomíná mi to "staré časy". 15.25 - autobus je plný včetně nás. Řidič povstane a prohlásí "Mám pokažené vankůše, musíme je spraviť". Vankůše jsou zřejmě tlumiče. A skutečně, autobus je podivně nakloněný na pravou stranu. Místo do Hutů tak míříme do nedalekého depa SAD, kde zajíždíme do garáže. Lidi jsou podivně klidní, asi to nikoho nepřekvapuje. Klid vydrží do chvíle než do nich někdo střelí a třetina busu se začne cpát rychle ven. Opět hlava nehlava. Můj baťoh jim stojí v cestě, snažím se ho odstranit, ale nemám šanci, protože lavina si nedá říct a raději přes něj packají než by ztratili 10 sekund. Dozvídáme se, že jim jede nějaký jiný spoj. Nám ale prý už nic nejede, takže v klidu čekáme. Asi po půl hodině vyjíždíme. Tak že by konečně? Ale ne, to je jen zkušební kolečko po depu. Následuje další fáze opravy. Do Hutů doopravdy vyjíždíme asi v 16.15. Cesta se vine serpentinami přes sedlo skoro v 1000m. Na silnici je jen uježděný sníh a tak už chápeme, že oprava byla možná životně důležitá.
Vážený čtenáři! Vím, že jsem cestu popsal poněkud více slovy než je běžné, ale snad uznáš, že okolnosti si to zasloužily. Teď už ale konečně vyrážíme!
Z autobusu vyskakujeme na rozcestí Biela skala. Je asi pět hodin a na krajinu padá tma. Stále drobně sněží a tak bereme za vděk úkrytem v autobusové zastávce. Oblíkáme se, vytahujeme čelovky, roztahujeme hůlky a nasazujeme sněžnice. Já jako tzv. místní znalec (v létě jsme odtud taky vyráželi) se vydávám hledat začátek cesty. Nějak se mi nedaří, ale nakonec to společnými silami přece nacházíme. Je půl šesté, úplná tma a my začínáme strmě stoupat. Zpoždění má tu výhodu, že nás zde teď nebude hledat žádný ochranář.
Stoupání je opravdu prudké a sněhu poměrně dost, takže ten první to má vždy o dost těžší. Proto se všichni střídáme v čele. Jednou obtížně hledáme další pokračování cesty a když už nevíme podruhé, rozhodujeme se pro dnes utábořit. Šlapali jsme asi hodinu a půl, takže máme aspoň něco nastoupáno. Nahoře je slyšet silný vítr a taky průsekem, ve kterém spíme, se to občas prožene, takže jsme nakonec rádi, že jsme nevyšli tak vysoko jak jsme si přáli. Laďa s Bráchou nás udivují jednak svojí rychlostí a pak taky svým vybavením, díky němuž dostávají od Pepy přezdívku Skautíci. Zatímco my ostatní máme maximálně polívku, oni vytahují z baťohu cibuli, nakrájené maso a bůhvíco ještě. Není sice moc krutá zima, asi -5°C, ale stále jsou sněhové přeháňky a tak brzo zalézáme do stanů. My s Lazárem do mého Beskydu, ostatní do půjčené Gemy. Díky celkovému zpoždění jdeme spát poměrně pozdě (na zimní akce), po deváté hodině.
2.DEN
Skautíci jsou čilí jako rybičky a tak jsou vzhůru už před šestou. My se probíráme půl hodiny po nich, ale stále ještě za tmy. Jejich aktivita je nakažlivá a tak se brzo pouštíme do díla. Ve stanu máme těsně nad nulou a tak obávané převlíkání a vylezení ze spacáku není tak hrozné. A copak se nám za noc stalo venku? To je dnes asi otázka dne. Na první pohled to vypadá poměrně slušně. Meteostanice hlásí -6°C, polojasno s trochou mlhy, ale nahoře je pořád slyšet ten silný vítr. No uvidíme.
Vyrážíme o půl deváté. Ukazuje se, že jsme večer dobře rozhodli nepokračovat dál, protože správnou cestu na konci průseku bychom asi potmě nenašli. Stoupáme stále lesem, ale je to čím dál prudší. První si může směle dát přezdívku Bourák, protože bourání hlubokým sněhem, pod kterým se ještě leccos skrývá, není žádná sranda. Taky se ukazuje, že každé sněžnice mají trochu jiné vlastnosti. Překvapivě nejlíp je na tom asi Lazáro se stařičkýma českýma "plácačkama" z Dřevotvaru. Na závěrečném úseku pod Bielou skalou nám suverénně utíká. Já se tam na jednom místě zakopávám aspoň na deset minut. Nakonec musíme sundat sněžnice a po prudkém zledovatělém svahu to vyjít za pomocí hůlek. Jsme venku z lesa a vítr začíná úřadovat. Joj, to bude ještě zajímavé!
Tiskneme se v závětří skály a měníme výstroj. Sněžnice a hůlky schovat, na řadu přichází poprvé Mr.cepín. Pro mě úplně poprvé a tak zkoumám, jak se vlastně správně používá. Doufám, že nebudu muset třeba brždění natrénovat rovnou v praxi. Ledovatý, vyfoukaný úsek není moc dlouhý a po chvíli se zase noříme mezi stromy do hlubokého sněhu. Takže zase hupky do sněžnic. Co je ale horší, nevíme kudy přesně vede cesta. Značka není vidět a nějaké stopy zde nehrozí. Bůhví, kdy tady naposled někdo šel. Asi po půl hodině cestu nacházíme a stoupáme dál.
Nejprve ještě lesíkem, ale ten se postupně mění v kleč. Tím se naše cesta stává doslova peklem. Jeden faktor je množství sněhu. Protože je čerstvý a prachový, v kombinaci s klečí vytváří velkou vrstvu, do které se hluboko boříme i ve sněžnicích. Navíc se nám sněžnice zaplétají mezi větvičky kleče. Druhým a snad ještě horším faktorem je silný vítr. Nebojím se říct vichřice. V nárazech musí mít snad 100km/h. Cloumá to s námi jako s hadříky. Navíc vítr s sebou bere sníh, který nám žene do tváře, což docela slušně bolí. Teď se opravdu velmi hodí kukly, které všichni až na Lazára máme. Fakticky sice není moc zima, asi -3°C, ale díky větru je to pocitově aspoň -10°C. Náhle to není dřina jen pro prvního bourače, ale každý se rveme sám za sebe.
Asi půl hodiny po poledni si dáváme krátkou přestávku v relativním závětří za hřebínkem. Není nám moc veselo. Pohled do mapy ukazuje, že jsme za 4 hodiny urazili celkem směšný kus cesty. Začíná nás dost tlačit, abychom dneska vůbec došli někam, kde se bude dát spát. Sivý vrch se zdá při našem tempu ještě sakra daleko a kde jsou za ním ještě nějaká sedla, která navíc při téhle vichřici nezaručují vůbec nic... Znějí už i první myšlenky na návrat. Ale ještě to přece zkusíme, sakra! Hned dalších pár desítek metrů je zase pěkný očistec. Přímo klečí to prostě nejde. Zapadám po pas, nohy se zaplétají do kleče, valím se ve sněhu a nemůžu se ani zvednout - hůlky nepomáhají, protože se nemají o co opřít. Takže to zkouším probourat po druhé straně hřebínku lesem, kde je snad ještě víc nafoukaného sněhu, ale aspoň bez obávané kleče. Jde to, ale dře to!
Jsou dvě hodiny. Postoupili jsme snad ani ne do třetiny k vrcholu a teď stojíme na konci skalnatého hřebínku (asi 1630 m n.m.), který jde nejprve prudce dolů a pak zase nahoru. Jsme v části zvané Radové skaly. A taková pěkná řada skal se táhne až k vrcholu Sivého vrchu. S tímto terénem jsme sice počítali, ale v tomhle větru není možný se do skal vydat. Vždyť i na relativně rovném terénu máme problém udržet stabilitu a co teprve, když by s námi klátil vichr. I samotná domluva je těžká, protože se navzájem téměř neslyšíme. Napadá nás jediná možnost. Zkusit Sivý vrch traverzovat okolo. Dnes už to ale určitě nestihneme. Já jsem pro na ten traverz aspoň vyrazit, ale zdá se, že začíná převládat nálada na úplný návrat.
Tak co teď? Kousek se vracíme a pak klesáme šikmo svahem po závětrné části kopce (tj. severní). V jednom sešupu hlubokým sněhem Pepa ztrácí sněžnici. Dá nám asi 20 minut usilovného překopávání sněhu, než ji nalézáme. Ještě že máme lopaty. Bez nich by to bylo úplně bez šance. Naše skupina je teď docela rozklížená a těžko se na čemkoliv domlouváme. Nakonec se přece jen shodneme, že budeme sice klesat, ale aspoň směrem k Sivému vrchu. I když jsme z dosahu nejhoršího větru, stejně se jde velmi špatně. Jsme ve volném terénu, ve svahu, kde není žádná cesta, zato kupy sněhu, místy nafoukané do pořádné návěje. V dané situaci je asi nejlepší si najít místo na nocleh a nechat další rozhodování na zítra.
Někdy před čtvrtou kotvíme na relativně dobrém místě. Relativně, protože jsme stále v prudkém svahu, takže najít něco ideálního tady nejde. Po skoro hodinové úpravě terénu (tj. kopání sněhu), máme dva celkem pěkné plácky. Zdá se, že se trochu otočil vítr, protože i tady jsou pěkné poryvy. Jeden takový nám vmetá sníh do stanu a to právě, když si Lazáro vyměňuje film. Jeho Minoltě se to ani trochu nelíbí a tak mu pak až do konce stávkuje. Já mám víc štěstí a tak fotím působivě nasvětlené mraky při západu slunce.
Skautíci opět fungují jako sehraný stroj. Uvařit jídlo, uvařit čaj, šup do stanu a na kutě. Někdy před sedmou už spí, nebo to aspoň předstírají. Nám trvá všechno déle. Já večer většinou nechci být moc dlouho venku, protože mi pak začíná být zima a tak si zalézám do stanu a vaření i jídlo provádím vevnitř. No vaření ... ohřívám si masovou konzervu a k tomu přikusuji zmrzlý chleba. Lazárovi se taky nechce být venku a protože jeho benzíňák by uvnitř byl dost nebezpečný, dává si jen studenou stravou. Pak ještě vaříme čaj, pojídáme sladkosti, kecáme a někdy po zprávách (osm hodin) jdeme spát.
3.DEN
Noc je celkem krutá. Fouká nepříjemný vítr, který nám v nárazech pěkně cloumá se stany. Jak se pak bavíme ráno, někteří nespali skoro půl noci a čekali, kdy vítr odnese stan a nebo na nás aspoň strhne nějakou lavinku. Úplně od věci to není, protože hned vedle našich plácků vede takový lehce lavinózní žlábek. Já si tohle raději nepřipouštím, ale stejně část noci nespím. Budí mě cloumání se stanem a tak si znovu a znovu promítám ukotvení tropika (pomocí hůlek, cepínů i přivázano ke kleči) a vnitřně se ujišťuji, že to nemůže uletět.
Neuletělo...
Vstáváme o něco později, ale opět samozřejmě na popud Ladi a Bráchy, kteří jsou rychlí jako místní vítr. Počasí se přes noc změnilo. Bohužel spíš k horšímu. Ustal vítr, ale zatáhlo se, i když zatím vysokou oblačností a výrazně se oteplilo. Ještě večer slušně mrzlo, ale teď je tak -1°C a sníh mokne. Ostatní mají snad ještě pesimističtější náladu než včera. Pepa vůbec nemluví a Lazáro je tak rezignovaný, že se mu ani nechce vařit čaj. Je to vlastně skoro zázrak, že se mi daří mým jediným optimistickým hlasem přesvědčit ostatní, abychom to ještě aspoň zkusili směrem na Pálenicu. Přednáším ostatním plán, že bychom vyšli na Brestovou (1902 m) a pak sešli Spáleným žľabem na Zverovku. Žádné nadšení neslyším, ale prozatím není návrh ani smeten do koše.
Po deváté opouštíme nocležiště a vracíme se kus po našich včerejších stopách. Pokoušíme se najít cestu, která je v mapě vyznačena. Měla by vést klečí zhruba po vrstevnici až na sedlo Pálenica. Něco sotva znatelného nalézáme. Těžko říct, jestli je to ona, ale daří se nám teď jít docela rychle. Boříme se jen místy, vyhýbáme se kleči a tak je postup náhle mnohem pohodlnější a hlavně rychlejší. Zdá se, že i nálada je díky tomu lepší. Bohužel to trvá asi jen hodinu. Cesta (jestli to byla ona) se nám ztrácí a my jsme opět vrženi napospas kleči. Ještě horší ale je, že blíží nízká oblačnost. Překonáváme několik hřebínků a následně žlabů, které vypadají tak, že by se v nich i nějaká lavinka uvolnit mohla. Nepříjemné je, že nevidíme horu nad námi (můžeme být asi v půlce traverzu a jsme možná přímo pod Sivým), takže nevíme jakou tam má lavina startovací dráhu. Pro jistotu ta místa přecházíme po jednom a snažíme se nemluvit.
Asi o půl dvanácté přichází rozhodující porada. V té době už nás oblačnost úplně pohltila, takže vidíme jen asi 100-200 m. Já jsem stále pro to jít dál. Argumentuji, že i loni a předloni jsme většinu cesty měli škaredě. Ale můj názor už teď nikdo neposlouchá. Dohaduje se jen, kterou cestou sejít dolů do Zuberce. Být to v létě, jdu dál i sám, ale takhle se nezbývá než smířit, že pro tentokrát jsou hory silnější než my a naše vůle.
Pro sestup je potřeba vybrat nějaký hřebínek, který nás jednak povede dolů a nehrozí na něm laviny. Kus se tedy vracíme a sestupujeme po hřebeni s příznačným názvem Čelo. A skutečně. Nejprve to klesá celkem pozvolně, ale za ?čelem? se hřeben lomí a následují pěkné padáky dolů. Naštěstí už ne klečí, ale lesem, kde je taky mnohem míň sněhu. Laďa si chce vyzkoušet moje sněžnice a tak si je měníme. On má půjčené z Eliassu a jsou to francouzské TSL. Cenově asi o tisíc dražší, ale jak zjišťuji při prudkých sestupech, zlaté moje Sasquetch. Nejde ani tak o tvar a nebo materiál (jsou celé plastové), ale hlavně o upnutí boty. Ta je upevněná jen ve špičce, podobně jako třeba na běžkách a úprava se dělá pouze jedním řemínkem. Hlavně když jdu svahem šikmo, bota se mi z vázání vykrucuje a musím to celé několikrát opravovat.
Skupinka se nám celkem trhá, my s Pepou diskutujeme ?interní záležitosti?. Závěrečné padáky stojí opravdu za to. Několikrát jedu pěkně po zadku a tak si konečně zkouším i brždění cepínem. Ještě že už jsme dole, kde poslední kilometry jdeme po uježděné cestě. Ale ještě nás čeká jedno vzrušení...
Procházíme kolem značky zakazující vstup do parku a právě, když pronáším větu o tom, že tady stejně nehrozí žádný ochranář, protože tady nevede značka, vyjíždí proti nám terénní auto. Vyskakuje chlápek, který má na bundě ?Lesní stráž? a ptá se odkud jdeme. Dáváme vyhýbavou, ale v podstatě pravdivou odpověď, že jsme nebyli na hřebenech. Jemu je ale všechno jasné. Vidí přece naše sněžnice, cepíny, hůlky... Vyčiňuje nám, poučuje o lavinách a o tom, že celé Roháče jsou v zimě zavřené. Bráníme se, což myslím v téhle situaci nemá moc cenu, leda ho to ještě víc naštve. Popravdě čekám, že nám dá pokutu. Ale nakonec se spokojí se zapsáním Bráchova průkazu ČHS (horolezecký svaz) a vyhrůžkou, že příště už nám to neprojde. Zbytek cesty do Zuberce diskutujeme, jestli je metoda restrikcí a zavírání hor tou nejlepší. Jestli by nebylo lepší si vzít příklad třeba v Alpách a naopak se snažit o turisty líp postarat a ti by pak nebyli nuceni porušovat zbytečná omezení.
V Zuberci jsme okolo třetí. Lazáro s Bráchou zjišťují na informacích, že bus do Mikuláše nám jede v 16.20. Takže honem, ať ještě stihneme něco pojíst a popít. Hospůdka je hodně příjemná a potom, co jsme si prožili v posledních dnech si to pivo/čaj/polívku/halušky opravdu vychutnáváme. Autobus přijíždí o 20 min. později, ale to je tady asi standard. V Mikuláši máme jen pár minut. Doplňujeme zásoby jídla a pití a expresem Chopok se ženeme do Bratislavy. Cestou stojí zato hlavně korpulentní a hodně upovídaná průvodčí, která se asi na půl hodiny zastavuje v našem kupéčku a kecá s námi. Jo a nesmím zapomenout na spoustu studentek ve vlaku, kvůli nimž chodíme všichni dost často na záchod... V Bratislavě máme hodinu, kterou využíváme, jak jinak, k doplnění zásob jídla a pití. V Brně je teplo a po sněhu ani památky. Půlnoční rozjezd je poslední spoj naší výpravy, která zjevně bude potřebovat ještě zopakovat.
ČTVRTEK 15 Přidávám několik fotek z Roháčů. Nemám jich mnoho, druhý den
mně při výměně filmu poryv vtipně umístil dovnitř foťáku sníh, načež tento zhasl a začal se mnou
znovu hovořit až doma.
Pepa s Laďou na pozadí Malé Fatry
Laďův dynamický výstup
Výhled poblíž Sivého vrchu, nalevo ční Choč, uprostřed hřeben malé Fatry
ÚTERÝ 10
Nemám náladu psát, pro úplnost jen dodávám výpověd ochranáře,
zmíněného J. Čihákem.
Naši výpravu do Roháčů zadřela kleč na výstupu kombinovaná s vichřicí na hřebeni, šli jsme přes
Biele skaly a nedosáhli ani sedla Pálenica. Ochranáře jsme potkali až po sestupu, asi sto metrů od
hranice zákazu vstupu :)
LEDEN 2004
PONDĚLÍ 19 Za deset dní mě čekají Roháče, doma kupím cepíny, mačky,
lana a úvazky, tak jsem nemohl nezachytit víkendové neštěstí. Zejména když mně došly dva emaily
následujícího obsahu:
PRAHA - Čeští reprezentanti ve sjezdu na divoké vodě Jiří Kavka a Jan
Trefný, mistři světa v raftingu z loňského šampionátu na Lipně, zemřeli
pod lavinou v Západních Tatrách. Oběti sobotního neštěstí v pondělí
odpoledne podle mluvčího záchranné služby Air Transport Europe Pavola
Svetoně v Popradu identifikovali policisté za přítomnosti soudního lékaře.
Dvojice kanoistů patřila ke skupině pěti turistů, kteří se v sobotu
navzdory zvýšenému lavinovému nebezpečí vydali na horskou túru do doliny
Parichvost. Tam za dosud nevyjasněných okolností spustili lavinu. Třem
členům skupiny se podařilo lavině vyhnout, osmadvacetiletý Kavka a o dva
roky mladší Trefný však takové štěstí neměli.
Záchranné akce se zúčastnilo 25 lidí a třebaže se jim jednoho ze
zasypaných podařilo najít krátce po příchodu na místo neštěstí, lékař už
mu nepomohl. Pátrání po druhém muži pokračovalo navzdory tmě a špatnému
počasí, až jej nakonec pod asi 1,5 metru tlustou vrstvou sněhu.
Studenti ČVUT Kavka a Trefný byli členy raftařského klubu RK Troja a
slalomářského oddílu z Bohemians Praha. Spolu s dalšími reprezentanty
vyhráli mistrovství Evropy v raftingu v roce 2002 a společně jezdili také
vodní slalom v kategorii C2, kde patřili mezi přední české deblíře.
S pitomostí sobě vlastní vykreslili novináři celou zaležitost značně povrchním a
zavadějícím způsobem, proto uvádím popis jednoho z přeživších, který nejspíš v novinách
nenajdete:
Ahoj,
Ano bylo to o nás. Co se týče novin, napsala se spousta mylných informací,
nemám chuť je moc vyvracet. Předpokládám že jste zvědaví takže v krátkosti.
So cca 9:30 odchod ze "základny" směr sedlo
12:00 - zlobí mne koleno,nestíhám (přeci jen jsou to vrcholoví sportovci)
domlouváme další postup, otáčím. Asi 1750 nm
12:30 - přecházím na místo odkud je výhled - ostatní postupují po
skalnatém hřebínku dle domluvy.
1?:?? - diskutuji s ochranářem balem (Balo), chce mi zabavit pas, nebo
vyměnit 1:1 pokutu. Beru si naněj telefon, vyhrožuje.
14:40 - ostatní vystupují na Baník
14:50 - sestup - nejsem si jist jestli si to ti dva nezkrátili - lavina
15:55 - dorazila SMS s prosbou pomoc
16:00 - volal jsem horskou ale bez signalu - problem overeni, podarilo se
mi spojit se s Bajem aby potvrdil že tam jsme, slibil že zavola pomoc, beru
lopatu, spacak, ždarak, folii leky, prasek proti bolesti a jdu.
16:30 +- přicházím na místo laviny slyším vrtulník signalizuji pomoc,
vrtulnik odleta.
16:40 +- přilétá vrtulník jsem asi 100m od ostatních, vrtulník vysazuje
psa, doktora a ještě jednoho.
17:00 +- vyhrabáváme první tělo, sondujeme
17:50 pes označil druhé tělo, vyhrabáváme snaží se na naši žádost oživovat.
Nemají takový ten elektrický buchar, nic. Záchranáři fotí a telefonují.
Kompletujeme věci.
- první telefonáty od příbuzných. Že to šlo ve zprávách.
Cca 20-21 ? netušim - přicházejí první lyžaři, schází s nimi záchranáři s
vrtulníku.
Zůstali jsme sami. - kluci snáší svoje batohy dolů, přespávám na místě.
Ráno přišli kluci pro zbylé věci, mně se koleno usadilo a sešli jsme dolů.
Potkáváme horskou službu, sebrali nám pasy a strašně nadávají.
Potkáváme novináře, nahánějí nás jak na zvěř.
Platím Balovi pokutu 5x 500sk - v hotelu mi naštěstí rozměňují.
Pak už jen výslechy, novináři, ambasáda atd. Pak smutná cesta domů.
V době příletu vrtulníku slunečno, téměř bezvětří (v té dolině) viditelnost
500+
Berte to jako nepřesnou, emocielně zkreslenou informaci. A poprosím o
nešíření zvlášť směrem k novinářům. Nemám je rád. Jo a jako jediný jsem měl
červenou bundu.
J.
NEDĚLE 18 Po třiceti kilometrech rušné hřebenovky Orlických
hor stojíme před závěrečným sjezdem do Říček. Zde si každý vybere svou cestu životem. Plevy
odjíždějí po modré, já, zrno, bez váhání mířím za černou šipkou. Počáteční mírnou elegantními
obloučky projíždím, zastavuji až poblíž hrany zvěstující strmější úsek. Přijíždí slečna, mile se usmívá a dí:
"Ale tady to není moc pro běžkaře", tváří se ustaraně, "viděla jsem teď nějaké jet na modrou, nepatří k tobě?"
"Patří, oni se báli" čepýřím se a loučím, před dalším úsekem nevhodno se dívkou rozptylovat. Rozjíždím se, hopla oblouček, šupla hrana, uá, hrůza, to není strmé, ale kolmé, doprčic, ledová plotna, nějak to zrychluje, kruciš, další plotna, navátej sníh, bum, au.
ČTVRTEK 15 Doufám, že ten Slovenský ráj funguje. Původně jsem
psal pouze jednoduchý text a nakonec z toho vylezla stránka s fotkama, prolezlá CCS, PHP a podobnými
bazmeky. Jenom čekám, kdy se zhroutí.
Pomocí PHP je udělaná kniha reakcí, zajímavá věc, tohle PHP, škoda, že mu vůbec nerozumím.
Bezostyšně jsem vše převzal od jednoho Slováka, raději
se sám přiznávám, aby po mně zase někdo nechtěl udělat design svého webu.
ÚTERÝ 13 Konečně jsem dopsal povídku o výletu do Slovenského ráje, dva měsíce jsem ji
měl rozepsanou a dokončil ji jen proto, že chci psát něco jiného.
PONDĚLÍ 5 Konečně světlo, vylézám za své kukly. Spacák je lehce zasněžený, kolem se
válí mlha, děsně mrzne. Třepu se zimou, chvatně vytahuju benzíňák a za jeho
sladkého hučení balím. Všechny navhlhlé noční propriety hážu do batohu bez
ladu a skladu, jestliže jsem v ještě teple vlaku uvažoval o dvou nocích pod
širákem, teď se to zdá nápadem nesmírně stupidním. Hltám horký čaj, ruce
nahřívám nad vařičem, ale stále necítím nohy. Radši rychle vyrazit.
Za krátkou dobu stojím zpátky na hřebeni. Mlha se rozplývá, a tak
během cesty zahřívám v ruce baterky do foťáku. Během hodinky dobývám
Velký Javorník (1071 m), nejvyšší bod cesty. Vrcholová kniha je
popsána takovými bláboly, že znechucen ani nepřidávám obvyklou doušku
sprosťáren. Radši vytahuju aparát a blýskám pár záběrů než baterky
zvadnou a přesunou se zpět do dlaně.
Další postup nepřináší žádné zaznamenáníhodné události, pouze v sedle
Pindula mě běžkaři zrazují od cesty Bumbálku, kde prý jedou dva autobusy
denně a doporučují sestup po žluté do Podťatého. Maje před očima vidinu
teplé krmi bumbálecké nedbám jejich rad a pokračuju dál. Následující
strmý výstup odhaluje moje ubývající síly, ploužím se jak hlemýžď. Ani
rovnou cestu nezvládám zrovna bravurně, občas se propadám až po kolena,
takže asfaltovou silnici v
Makovském průsmyku vítám s ulehčením. Mám to za sebou.
Ve Valašském šenku si dávám předraženou klobásu. Zjišťuju, že autobus
pojede za dvě hodiny, tak dokončuju poslední úsek a na Bumbálce si
dávám čaj, pivo, česnečku, halušky se špekem a kávu. Přístě pojedu
rovnou sem.
NEDĚLE 4
Když ráno zjišťuju, že mám volné tři dny a žádný plán, jak je strávit,
ožívá starší myšlenka na výlet do Javorníků. Rychle vytahuju batoh a strkám
doň žďárák, spacák, další spacák, pár pitomostí a v 10:40 už sedím v rychlíku do
Bohumína. Tam ale nedojedu, vyskakuju v Přerově, loučím se s průvodčím, půlku cesty
si se mnou povídal a zkratkou přes Vsetín se krátce po druhé objevuju v Halenkově.
Javorníky se tyčí kolem, nezdržuju se chvátám vzhůru.
Už cestou se varovně bělaly závěje a tady je sněhu přímo přehršel. Navíc zima
jak v psírně. To říkává babička, sice nevím, co psírna znamená, ale přesně
taková je zima.
Až praští. V noci při vyjasnění až mínus třináct stupňů, říkala paní v televizi
varovným tónem. Jakoby věděla o mém plánu na noc pod širým nebem.
Jdu po zelené.
Nahoru šplhám dobré dvě hodiny, cesta není z nejfrekventovanějších, takže
musím prorážet stopu. Zato na hřebeni je sníh krásně uježděný, běžkaři tu pilně
rejdili. Jde se pěkně a se setměním přicházím na Kohútku, moderní to středisko, kde
se svahy vleky ježí, rolba svítí, bliká a vesele shrabuje sníh. Idylka.
Horská chata laká na čaj, jdu nahlédnout dovnitř. Ha, rozesmáté tváře lyžařů a
snouborďáků,
rychle pryč, tenhle pohled by mě převelice sral. Pokračuju dva kilometry na horský
hotel Portáš, tam je klidněji a navíc mají valašské a slovenské speciality. Dávám
si Oravskou kapsu, čaj s rumem, kávu a je mi báječně. I teplo a pěknou
obsluhu tu mají, jeden by skoro zůstal, hlodá červík.
Ovšem vyjímečnost spočívá v síle dotáhnout nápady, jakkoli
pitomé, do konce. Vytahuju mapu, podívejme, na Malém Javorníku turistický přístřešek
jest a příjemnou noc zajistí. Obtěžkán oblečením jak rytíř železem vyrážím do noci.
Měsíc slabě bliká za mraky, přesto vidím dobře a šest kilometrů k menšímu z Javorníků
zvládám během chvilky. Bohužel přístřešek připomíná jen pár zavátých prken na zemi,
scházím
do sedla Bukovina, ale zdejší stříška nevypadá o moc lépe. Zdá se, že osud rozhodl
za mne.
Jdu kus mimo cestu a na rovném místě připravuju lože. Udupat sníh, vybalit
žďárák, do něj strčit karimatku, spacák a převlečeného a zutého sebe. Vše musí
proběhnout v promyšlených a bleskově provedených krocích, jinak hrozí sníh ve
spacáku, zmražené končetiny a podobné libůstky. Konečně jsem nasoukán, zakrývám se
podpůrným letním spacákem, lehám si a ouha. Sníh by udupán poněkud nerovnoměrně, pod
zády mě tlačí obrovská nezničitelná boule. Nemám sílu vstát a zničit ten hnus,
ležím zkrouceně na boku, je zima a snouborďáci si zatím užívají tepla, chlastu a
sexu.
Pokud to přežiju, musím zjistit ceny ojetých prken.
PROSINEC 2003
ÚTERÝ 16 Půlnoc, čas běžců. Dnes jsem se zpozdil, vybíhám až o půl jedné.
V Prátru je klid, jen listy ševelí.
Ze začátku držím umírněné tempo, čeká mě dvanáct kilometrů, možná víc, kdo ví.
Na tmavé obloze se kývou
hvězdy, stejně jako vzdálené lampy v korunách stromů. Pravidelné údery nohou jak
půlnoční zvony zní, měsíc kyne na pozdrav než spadne. Alej se vlní do dálky, končí
až u Lusthausu. Miží i park, cupitám kolem stájí a jezdecké dráhy, páchne tu sláma.
Nad střechami už mě v ústrety blikají moji miláčci, Wiener Gaswerk a Elektrizitaetwerk.
Mohutné topoly komínů, šedé čtverce budov, Ocelové město. Aura ukryté síly mě pohání,
mířím podél dálnice až k Dunaji. Vídeň a její světla mám za zády, cesta se maně bělá
ve tmách, občas dupnu do kaluže. Ponocný troubí, prvá hodina odbila, je čas vrátit se.
PONDĚLÍ 15 Mysl mám rozháranou a neklidnou, lépe nic nepsat, a proto
radši přidávám nové fotky z Kyrgystánu.
Pohled zpět do údolí; při výstupu do sedla Ak-suu (po kliknutí se fotky zvětší, jestli to nekomu nedošlo)
Kopce okolo, v dolní části se vine ledovec, po kterém jsem prijechal; tamtéž
PÁTEK 12 Jakýsi hadí jazyk v
návštěvní knize kritizuje můj sloh a nabádá ku změně. Doufám, že je se čtvrtečním zápiskem spokojen.
ČTVRTEK 11 Onehdá jeden fotograf vyprávěl, jak studenti FAMU namířili z okénka vlaku
aparát, který každou minutu cvaknul obrázek a vyslali jej i s vlakem směrem do Poděbrad. A ejhle, tupě fotící stroj
stvořil několik slušných a zajímavých obrázků. Zajímavé, že?
Ostatně i šestileté dítě, na rodinné dovolené u moře blahosklonně obdarované rodinným fotoaparátem v Tesku
spolu s deseti rohlíky a kouskou másla velmi výhodně zakoupeným, s trochou štěstí začátečníka může stvořit obstojnou
fotografii. Proč by ne?
Jen osoba zcela vyjímečná, osoba připravená pokazit, ba totálně zprznit cokoli a kdekoli,
osoba, která se slévá v dokonale vyváženou kombinaci neumětelství, donebevolající neschopnosti, enormní nešikovnosti a
barbarství, jen majitel absolutního antitalentu, jako já, dokáže zaplácat celý film hnusem, který nenese nejnepatrnější
zrnka kvality či myšlenky. Jsem zdrcen, předraženou fototechniku zahodím a jako pokání si každý den zakoupím
pohlednici s vánočními motivy.
STŘEDA 10 Konečně jsem dofotil film a nechal jej naskenovat, už se těším, dal
jsem si záležet a fotky snad podle toho budou vypadat.
ÚTERÝ 9 Udeřila půlnoc, čas pro tréninkový běh mnou velice oblíbený. Musím přiznat, že
dnes je třeba
velkého odhodlání, sic venku mrzne až praští. Teď to chce pravého muže,
bojovníka. Muže, jež pohrdne teplem krbu a bez velkých slov vyrazí do tmy.
Mocný dech proráží mrazivý vzduch, srdce divoce bije, zima potměšile mrká a
čeká na svou šanci, leč hrdina se jí vysmívá a řítí se dál kamsi do černočerné
nicoty...
To já chlapák nejsem, radši si zůstávám na pokoji a smažím krkonošský bramborák ze
Slevněnky.
ČTVRTEK 4 Jsem rozezlen. Stále sháníme laciný let do Káthmandů, což je mimo sezónu zapeklité.
Z Vídně létá společnost MartinAir, dosti podezřelá, ale kdo by odmítl přímý let za 760 eur? V říjnu jsem obvolával
jejich pobočky po celé Evropě, až bylo prozrazeno číslo vídeňské. "Ano letíme, pane, ale rezervace na duben otevřeme
až v prosinci, tehdy si zavolejte...".
Prosinec klepe na dveře, volám znovu a ouha. "Všechna levná místo máme plná, pane, volná je economy class za
lidových 940 eur" tvrdí baba. Jsem neodbytný, vytrvalý, vemlouvám se jí, že určitě něco najde, chválím krásný hlas,
schopnou společnost, ale ničevó. "Možná v květnu, zkuste zavolat v lednu" hučí hydra. "To určitě, já ti dám leden, krávo"
drtím v ústech nadávky, v ruce sluchátko. Jsem rozezlen.
STŘEDA 3 Ó jak je má práce dobrodružná, kam se hrabou horníci, pilot hasiči a sekretářky.
"Oblažíš ducha" řekl jsem si dnes, "pár her na oživení dlohých večerů seženeš". Jal jsem se tedy stahovat, kompilovat,
chtivý nových zážitků, ale zrada, všechny požadují glibc verzi 2.3 a já vlastním jen 2.2, zpátečník. Nevadí, na
rpmfind nové glibc snadno k nalezení jest, spouším příkaz k instalaci, ale ouha.
Z obrazovky se valí hora problémů, failed dependencies, glibc 2.2.5-177 need by blabla a prý instalovat za
nic na světě nemůže. Ha. "Návod nutno číst, až když všechny ostatní možnosti selžou" dodávám si odvahy a hledám, jak
systém obludit. A není to vůbec obtížné, zakážu mu ony obskurní dependencies testovat, pro jistotu přikážu odhodit
zábrany při mazání souborů, píšu
a už to sviští! Rychle, ale krátce, zase error jakýsi. Něco se přesto patrně povedlo, protože najednou nic nefunguje.
Vážně. Nejdřív zjišťuju malfunkci primitivního ls, a pak se řine - nejde se nově nalogovat, nefunguje yast,
nefunguje internet, s každým dalším překvapením získávám bledší odstín. Počítač se ale nijak nezhroutil, Čechomor
furt vyhrává, obrazovka X-windows vypadá netknutě. Jako meloun, navrchu lákavej a uvnitř celej shnilej.
První idea opravy ze sousedního stroje rychle padá, na moji krabici se nelze připojit. Prý chybí glibc.
Hlavně, že mně posměšně hraješ, kráme. Alespoň mohu na web, snadno někdo potkal podobný problém. Taky, že ano.
Jenže rady se nedočkám, škody se různí člověk od člověka, teda počítač od počítače. Jak navrhované možnosti postupně
selhávají, propadám depresi. Záchranné CD nemám, příkaz chroot nefunguje, novou rpm glibcu stáhnout skrz nefukční
internet nemohu, Midnight Commandera nemám a tím jsem rady vyčerpal. Krize, konec.
ÚTERÝ 2 00:00 Jsem tak nabit, musím jít ještě běhat. Půlnoc je výborná doba, na ulicích
opilci a v lesích vlkodlaci, šílený běžec mezi ně hezky zapadne.
PONDĚLÍ 1 Deset hodin večer, počítač vyhrává a já v práci tancuju. Proletím jak motýl kolem
potemnělých obrazovek, ladná piruetka u fileserveru a zase zpátky, olé. Úplně cítím pozitivní vibrace, jsem ovlažen,
ó ano, životem vířit budu a na jaře místo na Himaláje
pojedu do Černovic.
LISTOPAD 2003
ČTVRTEK 27 Koupil jsem si vánoční jogurt, byl v slevě, protože mu dochází
záruční lhůta.
PÁTEK 8. SRPNA 2003 podvečer Je mi zima. Sedím v plechové boudičce kdesi v
západním Ťan-Šanu. Děravou střechou kape na stůl, ještě nemrzne a sníh trochu taje. Venku na ledovci
zuří vánice, občas vykouknu ze dveří a vločky letí přímo proti mě. Zalézám zpátky do své ulity poslouchat
klepání kapek o desku stolu. Klap, klap, do ešusu plonk. Pomalu chystám další várku čaje, není kam
spěchat, do tmy spousta času. Vařič hučí, do vody se noří poslední sněhová kra. Klap, plonk. Schovávám
nepotřebné věci, na stole se utvořilo jezero. Plonk, plonk. K varu stále daleko, ve čtyřech tisících se
benzíňáku nechce. Koukám se na plamen, trochu prská, radši připumpovat. Dunění, venku asi spadla malá
lavina. Nebo návěj. Budu muset zkontrolovat trysku, furt hoří divně. Čaj piju sotva teplej, třeba šetřit
palivem, v horách budu hodně dní. Sedím, poslouchám svist větru. Plonk, klap, klap. Radši schovám i
vařič, je už celej mokrej, chudák. Zdá se, že trochu potemnělo, podívám se ven. Opravdu, sněžení ustalo
a slunce zakryly štíty na protější straně ledovce. Poslední paprsky barví špici Korony na růžovo.
Stojím na zápraží a užívám si ten pohled. Mrzne. Představení pomalu končí, najednou se rychle stmívá.
Uvnitř už vládne tma. Choulím se do spacáku, nervózně, něco nesedí. Aha, voda doklapala. Asi mrazem.
Hledím
do prázdnoty a padá na mě tíseň.
STŘEDA 26 Zdeněk mého pesimismu nedbá, pln mladického nadšení plánuje
zimní výlet přes hory, doly, propasti, ledovce. Takový ledovec je tuze zajímavá věc, píše, kdo se přes
ledovec neštrachal není chlap. Viděl fotky a po ničem než ledovci netouží. A já prý pojedu s ním. Hmmm.
ÚTERÝ 25 Semínko uschlo. Kdesi v zemi, slunce ani nevidělo. O teplém
dotyku jeho paprsku snilo, krutá byla ten rok zima. Sen zmizel spolu s ním...koho zajímal,
když kolem klíčí stovky dalších?
PONDĚLÍ 24 Už týden se mě drží skepse.
PONDĚLÍ 17 Málem mě zabijí, ale polituje mě někdo? Houbeles. Pouze jisté
děvče, které mě odmítá, bo si myslí jaký nejsem nudný hlupáček a nekňuba, napsalo dopis tónem
mateřsky
shovívavým:
Vsak te lituju. ale musis mit svetylko, vis broucku? svetlusko.
to je tolik starosti, svetlo na kolo, vytisknout fotky, komu se to ma do te hlavy vsecko vlezt?
STŘEDA 12 Mou oblíbenou kratochvílí je zběsilé ježdění noční Vídní na
neosvětleném kole, samozřejmě v tmavém oblečení. Skromně si říkám Černý blesk.
A zrovna dnes jsem přemítal, jak dlouho to lze provozovat bez nehody, jestli si přece jen
nekoupím světlo a nezačnu dodržovat alespoň některé esenciální pravidla silničního provozu. Až jsem
se otřásl, fuj, co blbneš, se světlem jezdí jen měkoni a starý báby, drsňáci se nebojí, žhaví to se
zavřenýma očima a přistřihnutýma brzdovýma lankama. Pchá, nějaký světlo, co se mi může stát!?
Bavorák mě nabral předkem, kolo si vzal s sebou, ale já elegantně odletěl. Pohoda, zdálo by se,
jenže ouha, autíčko má doškrabanej nárazník. A volá se Bundespolizei, čípak je to vina, neosvětlený
cyklista přijedší z protisměru se krčí za značkou, přesto je nemilosrdně odhalen.
Teď čekám, jestli dojde obsílka nebo rovnou složenka. Kdoví co do toho protokolu napsali.
ÚTERÝ 11
18:10 Konečně jsem v práci osiřel. Podle toho, co jsem
během dne nastudoval, nebude konfigurace tiskárny žádná procházka, lepší provést celou operaci pod
pláštíkem tmy.
18:15 Kávu na stůl, panáka na kuráž a jdeme na to! Smazat starý spooler a nainstalovat nový,
lepší, přidat k němu jakýsi exotický ovladač tiskárny, nyní zrobit poněkud podivný překladač z
postscriptu do ZJS, celé to restartovat, vytisknout testovací stránku a voila, nic se neděje.
19:10 Jak najít v tom bordelu, kde je chyba!?
20:00 Tiskárna mě úporně ignoruje. Takhle to děvče nepůjde, to nebudeme kamarádi.
Ty ještě nevíš, že mě šéf naivně prozradil administrátorská hesla. Tvrdou variantu na tebe! Překopu
tisk celému oddělení a máš utrum, muhehe.
21:30 Ojojoj. Lejzrovka stále mlčí, zato doposud poslušná inkoustovka chrlí listy
nesmyslných klikyháků. A nedá se zastavit, ten stroj se úplně zbláznil. To
už mě vážně štve, začínám zuřit. Papírů s paznaky neustále přibývá, chytá mě amok, krámy jedny,
nejlíp hodit s nima o zem a skákat a skákat, grrrrr.
21:40 Konečně klid. Ve vzduchu je cítit inkoust a pořádnej průser.
23:30 Vše obnoveno, trosky odklizeny. Jdu spát, zítra mě čeká druhé kolo, musím být silný.
PONDĚLÍ 10 Konec flákání, v práci celý den řeším závažný problém - chci
vytisknout fotky z Tater, však technika selhává. Naše barevná laserová pýcha tiskne díky
pošašeným ovladačům v pitomě nízkém rozlišení a inkoustovka má vyblité barvy. Proti tomu nepomůže
ani svědcená voda, ale ten paprskomet přece přemluvit musím?!
ČTVRTEK 6 Nudím se, čtu cestopisy různých potrhlíků a následky na sebe
nenechají čekat. Vymyslel jsem si zimní sólopřechod Roháčů. Tři dny sněhu, mrazu, vánic a hladu, lze
odolat? Bohužel zatím nemám stan, je hodně šílený vzít si pouze žďárák?
STREDA 5 Mám pracovní krizi, způsobenou nebetyčnou leností. A navíc fatální
nedostatek čtiva pro zabíjení času, Vlastík
neaktualizuje, jsa zabrán do integrování Laguerrových polynomů (soukromý vzkaz: Že se na to nevykašleš,
vole), ucho Karáskovo konstatovalo, že má dobrou
ženu, od té doby o něm nejsou žádné zprávy, patrně musí sedět doma a Mílův aktuální zápisek zní:
ÚTERÝ 4
??ýý??????????+????????ýáíé?útr=%é09ns
Holomci neschopní to jsou, kvůlivá nim aby člověk z nudy nakonec pracoval.
ŘĺJEN 2003
ČTVRTEK 30 První závod Brněnského
běžeckého poháru se blíží, nutno tužit kondici, seznal jsem. V Prátru obvykle běhám pětikilometrový
úsek, dneska jej poprvé zkusím naplno.
Z kolejí vycházím v deset večer, svoje "atletické" performance radši provádím pod pláštíkem tmy.
Lehkým výklusem mířím ku startovní čáře, za chladivého mrholení naposled protahuju svaly a jedem. Stejně
jako já se rozbíhají i události:
1. kilometr Běžím nějak rychle, výskám si a pochvaluju, forma přišla v pravou chvíli. Pak
mě dochází, že zbývají ještě čtyři pětiny tratě a nadšení prchá.
2. kilometr Bolí mě nohy, sakra, kdo tady mluvil o formě?! Navíc se nějak špatně dýchá,
jistě hnusný vídeňský vzduch. Že já se na to nevy....
3. kilometr Řítě se s chrčivým funěním a šíleným výrazem v očích děsím jakéhosi pejskaře,
rychle přechází na druhou stranu. Výhlídky nejsou zrovna růžové, levá noha mně zanedlouho upadne,
o pravé už nějakou dobu nemám žádné
informace.
4. kilometr Cestu už nevnímám, jsa v jakémsi psychedelickém stavu. Brzdí mě auto, chtěl bych
řidiči vynadat, ale než nacpu plíce zpátky do krku, je pryč.
Závěr Poslední metry nohy vážně podklesávají, čekám, kdy padnu. Nedaří se, tak s pěnou u
pusy nasazuju k závěrečnému sprintu. Snad tu komedii nikdo nesleduje. Už jen posledních pár metrů, dup, dup, hotovo! Mám před očima tmu, rychle se něčeho chytám. Prší, objímám dopravní značku, z úst mě tečou sliny,
nemám sílu je vyplivnout. Kolemjedoucí auto zastavuje a chvíli na mě svítí. Asi je čas jít domů.
ÚTERÝ 28 Jdu s Verčou na výlet. Scházíme se na nádraží ve dvě hodiny, do
odjezdu máme ještě
čas, tak kupujeme lahev vína. Po zralé úvaze k ní přidáváme ještě rum. Večer bývá chladno.
V Blansku po příjezdu
nacházíme u nádraží mapu, vybíráme zelenou na Vranov a s lahvemi v rukou vyrážíme. Slunce zapadá za kopec,
alkohol v nás bystře
mízí, jdeme, konverzujeme a ztrátu značky zjišťujeme až u neznámé silnice.
Návrat se nepozdává, tma by stížila hledání značky, vydáváme se
doleva po vozovce.
Přicházíme k vesnici, jistě to bude Vranov. Mate nás ale autobusová zastávka, nabízející podivnou
linku z neznámého zapadákova do Blanska. Něco je špatně, snažím se vše vyšetřit, leč Verča mně brání
zeptat se domorodců, kde se nalézáme. Prý budem za pitomce, zmateně popocházet jí vyhovuje.
Naštěstí je víska na kopci a nedaleko spatřujeme záři města. Verča ho označuje za Brno, snadno
dojdeme pěšky.
Po chvíli ve mně zavrtá červík, to Brno je nějaké malé, navíc jinde než bývalo...není ono Blanskem??
Tak jdeme tam, stejně je to jedno, rumu ještě trochu zbylo.
PATEK 24 - PONDELI 27 Podzimní přechod Nízkých Tater. Naše nekonvenční
skupina dvou mužů a šesti dívek vzbuzuje nemalou pozornost ostatních, převážně fousatých, výprav.
Zanedlouho nás pověst předchází. Když druhý večer přicházíme k
útulni u
Žarky, přítomné osazenstvo nás vítá vědoucím "Á, už jste tady" a kradmými dotazy "Kde jste k TOMU přišli?".
Útulňa je bohužel zaplněná, ale její galatní obyvatelé rychle nalézají řešení: "My se uskrovníme a pět,
no, možná i šest holek se sem vleze..."
Naštěstí ne všechny podlehly praskotu dřeva v sálajících kamnech a
já se v stanu nemusel tulit k Peldovi.
Ohledně techničtějších informací - prošli jsme východní část hřebenovky se startem ve Venártu, První noc jsme postavili stany na horních patře rozbité salaše kilometr před útulňou Andrejcová (zachovalá s kapacitou 16 lidí
ležících v jedné vrstvě). Zmíněná búda u Žarky poskytne místo snad dvaceti lidem a navíc obsahuje funkční
topení. Obě boudy ovšem dělí sedm až osm hodin chůze, což dá v krátkém zimním dni docela zabrat. Přechod
byl uzavřen v motorestu na Čertovici, kde se díky ukrutně pomalé obsluze mužské části přes veškerou snahu
nepodařilo ožrat.
STŘEDA 22 Ve Vídni se nám naplno rozjela univerzita. Přes velké odhodlání se
mi zatím žádné přednášky zapsat nepodařilo, prozatím se v mém studijním výkazu skví fotbal, volejbal a
box. Velice lákavý mně připadne i Damenfussbal, ale existují vážné pochyby, zda bych s děvčaty kromě
zážitku ze hry sdílel i šatny...ještě to promyslím.
PONDELI 20 Nějak mně scházejí humory, tak jsem aspoň do
Odkazů doplnil Vlastíkovy stránky, Mílův
deníček a bráchovy stránky. UTERY 14 Jsem Buddhova socha.
PONDELI 13 V sobotu přišla na stránky duše, která si nechala na seznamu
vyhledávat maturitni otázky z anglictiny. Ta musela být překvapená...
PATEK 10 Další fotka z Kyrgystánu....
CTVRTEK 9 Vlastík se chytnul
návnady a snažil se mě ve svém plátku vyhlašovat válku. Ta byla nicméně snadno utnuta, jak dokazuje záznam naší mailové
komunikace:
> Slovo sepsout sem znal uz kdyz sis hral s cinovejma vojackama, vole. Tvoje
> dila nemam potrebu kritizovat, do mrtvol a zebraku se nekope
Tohle neni uplne spatny, lepsi, nez co mas v denicku. Tak to tam dej,
muzem si takhle nadavat celej vikend, aspon to necim zaplacnu.
btw co vlastne delas o vikendu, ze tu nejses?
UTERY 7 Ve včerejším zápisku mě na chvíli přemohla nostalgie a chlíváci jako
Vlastík, plodící cosi o úrovni nejlépe vystižené názvem nočníček a jdoucí ve své zoufalé snaze o neotřelé myšlení tak daleko, že bláboly na těchto stránkách shledává celkem zajímavými, tak ti chlíváci mě hned
pošlou mejl, kde mě přirovnávají k Honzovi Nedvědovi. Taková drzost! Donebevolající opovážlivost! Jen najdu trochu času, hned ho tady pořádně sepsuju a potupím.
PONDELI 6 Jsem zpátky, silnější než kdy předtím. Novou etapu plánoval jsem načnout
smutnějším zápiskem, protože každé písmenko připomíná prohru - místo bych dobýval odlehlé vrcholy či
bohatýrsky pil a sváděl kvetoucí dívky, sedím v potemnělým kanclíku, plodím nesmyslný text a Nohavica řve
"Lásku bych zrušil!"...
Ale "člověk nikdy neví, co ho čeká", pár pracovních večerů, propitých nocí a třeba se zase octnu na
podobném místě. Oklepu sníh z pohorek, sednu na kámen, zapálím laciný cigáro a bude líp.
CERVENEC 2003
PATEK 11Nechápu proč, ale nemám vůbec žádný volný čas, ani chviličku. Podle toho vypadá plánovaní letošního prázdninového výletu - tuto středu jsem se definitivně rozhodl pro
Kyrgystán, ve čtvrtek oznámil v práci na srpen dovolenou a dnes se vypravil do matičky stověžaté zakoupit letenku Moskva-Biškek. Jak snadné, když jede člověk sám, žádné zdlouhavé domluvy, hledání termínu, pche. Letenku do Moskvy koupím v pondělí cestou do práce a ruské vízum dojde příští týden poštou, celé
přípravy zabraly sotva dva dny, saláti.
CERVEN 2003
PONDELI 30 Do křížovky jsem pod "vyhrnovat do výše" napsal "sukni"
místo "kasat". Měl bych se sebou vážně něco udělat.
STREDA 11 Včera večer jsem bezskrupulózně vtrhl na pokoj neznámé a
pěkné slovenky a akce se poměrně vydařila. To mě velice posílilo, odvahy dodalo...už nebudu stát v koutě, pryč jsou obavy
a stydlivost, jsem loupeživý rytíř, budu plenit a drancovat, ženy bít a muže znásilňovat!
PONDELI 9 Ospalost rána přerušuje v 7:48 mírné trhnutí a zrychlující
klapot kolejí. Zjednodušeně přepravované kolo se na zdi trochu kýve a já přestávám myslet na
nekřestanských 108 Kč zaplacených za lístek. Však jsem za chvíli ve Střelicích a tam začíná trať
mému srdci nejbližší, spektakulární Brno - Hrušovany nad Jevišovkou.
Na téhle trati mám vždycky zvláštní pocity. I dnes. Vlak najednou supí tajemnou a
a pustou zemí, kde na cizince nečeká nic dobrého. Neprojíždíme kolem žádných vesnice ani nekřížíme
silnice.
Atmosféru bohem zapomenutého
kraje zhutňuje kvapné vyprazdňování vagónu na zašlých lesních zastávkách. Už za Moravskými
Bránicemi
mi dělá společnost pouze mladý muž a jeho hyperaktivní bilinguální potomek. Dítě, šplhajíce po
okně, počítá "sechs und sechs ist...hmm...dvanáct", vykřikuje, že už chce maminku, bitte a ve
své nerozvážnosti vůbec nesleduje podmanivost ubíhající krajiny. Staré silo vykouknuvší z hustého
lesa, most končící v prázdnotě, tiché vesnice skryté za nápisy na rozbitých nádražních budovách.
Koleje tu vedou jakoby mimoděk. V lese jen těsně mineme čísi chatu, po chvilce jinému
drandíme po zahrádce.
Zanoříme se znovu do porostu a najednou projíždíme
středem dolu, kousek vedle hromady štěrku, kterou neúnavně zasypává dopravní pás letící kdesi nad
našimi hlavami. A než by řekl švec, jsou tu Hrušovany.
Vystupuju, sedám na kolo a mířím na jih. Na hranicích se ptají, kampak takhle
zrána, a já odpovídám "Na Vídeň..."
STREDA 4 Konečně jsem dopsal Zimní přechod
Malé Fatry, stránku nesmírně advancovanou. Použito je totiž CCS stylů a já bych nyní mohl
frajersky psát, že to je optimalizováno pro rozlišení 1024x768 a podobné žbleby. Ale já nic,
já muzikant.
PONDELI 2 Důsledky sobotního zapíjení svobody uvedu pouze
telegraficky: Pepa spí za deště dvě hodiny na lavičce hostí, ačkoli má ubytovací zařízení přímo za
zády STOP Piškot míjí odbočku a nezadržitelně
ujíždí k rybníčku, po chvíli se vrací, ale slíbeného znásilnění deseti muži se jí, díky jejich
aktuální zmoženosti, nedostává STOP Dálovo podezření, že mu Carlos nachcal do bot se nepodařilo dosvědčit a tak
jediným důkazem zůstává loužička, ve které byly ráno nalezeny STOP
KVETEN 2003
PATEK 23 Na tradičním semináři U Prokopů si Mr. Karásek stěžuje na
přehnanou kritiku svých odulých stránek v jednom z mých minulých zápisků. Když nesnese tu trochu
laskavého humoru, kterou jsem ho zahrnul, jeho smůla, avšak rozvíjením úvah o nepatřičných výrazech na akademické síti dosáhl netušené úrovně zoufalství. Uzemnilo ho až moje strohé sdělení, že na
stránkách mám zveřejněnu měkkou verzi 2. oné kritiky, zatímco ostrá verze 1. stále číhá na svou
příležitost...
PONDELI 19 Jako z každého neštastně zamilovaného i ze mne tryskají nevybouřené vášně ve formě unylých básniček a podobných podivností. Pak stačí trocha přemíry alkoholu a vznikne
Pásmo milostné lyriky ve formě haiku, jež tímto otevírám. Dnes začneme dvěma klasickými kousky.
První ve svém barvitém ději zachycuje celou tíhu lásky jako takové:
Já ji miluji
One mě ne
Ach, smutno
zatímco druhá je třešničkou pro milovníky Neználka:
V skrytu zapadlého slunce
a tiché lesní mýtiny
se nežná dívka žblunce.
STREDA 14 Zoufalec Karáskůj určitě věří, že zove-li svůj deníček obskurním
takyslovem Pamatovník, vyhýbá se stádovitosti. Navíc se v úvodu předem omlouvá, pokud by se snad někdo cítil dotčen některým z jeho výblitků, jak dojemné. Tak to já o něm hnedle prohlásím, že je naprostá nula a s vysvětlováním se nenáhat nebudu. Taky pitomec je to. A...no nic, stejně mi to nezvedlo náladu.
Vůl je to.
PONDELI 5 Včerejší večírek se zdařil, domů jsem se dostal ve stavu značně podroušeném. Ráno jsem
dlouho nemohl zjistit kdo jsem a kde jsem, ale pak se ukázalo, že studuju ve Vídni a měl bych tam jet. Apaticky jsem posnídal
buchtu, sbalil několik náhodně vybraných věcí a kupředu levá. Proč to vůbec píšu? Protože cestou na autobus jsem prohlédl.
Chci být krab.
Přece býti krabem je tak nádherné a povznášející...důchodce můžete děsit cvakáním klepety, slečnám laškovně přestřiháváte
ramínka od podprsenek, chodíte si pozpátku a smějete se světu...po krabovi nikdo nemůže chtít, aby měl zítra přednášku na
semináři, krab neplatí daně a když, tak ví jak na ně, krab je vesel, mlád a že ho nechce ta zlobivá krabice? Pchá, mávne klepetem a hupsne do moře.
DUBEN 2003
STREDA 30 Jedu do Strážovek a s ničím zde nepohnu, čtěte radši Maddoxe.
PÁTEK 18 Dokončuju přípravy na Expedici Strážovské vrchy 2003. Ano, správně,
s Vlastíkem se troufale chystáme vyzvat ono obávané horstvo, plné
hrdých, nedostupných vrcholů, horstvo odlehlé, tajemné. Místo, kde se z chlapců stávají muži a z mužů starci.
Místo natolik děsivé, že i pouhé jeho jméno jest vyslovováno s úctu až nábožnou. Strážovské vrchy.
Ovšem naše odvaha nezná mezí a i ty nejmakabróznější místa u nás vyvolávají jen shovívavý úsměv. Vždyt
pohled smrti přímo do očí a naší každodenní rutinou. Nyní již
zbývá jen pořídit zbylé vybavení, pročež neohorženě vyrážím do města, za šest tisic kupuju pohorky a za šest korun mapu Strážovských vrchů v antikvariátu. Už nám nic nestojí v cestě.
UTERY 15 Zabodl jsem do pocitace repracky, po chodbe se rozhleha argentinske tango a v hlave me rezonuji temne myslenky.
PONDELI 14 Tak furt nic, a ja skoro uveril...
STREDA 9 Uz je vybrano i objednano, mou vyvolenou je Minolta Dynax 5 a pridal jsem
objektiv Sigma 28-135mm, 3,8/5,6. Oba meli na photographyreview skvele recenze. Az podezrele skvele.
Vsichni jakoby se predhaneli, kdo vychvali vic, vetsina reklam obsahuje polovinu superlativu...zvlastni...neni
pro takovou
obrovskou tovarnu vlastne docela snadne platit slizkeho hada, ktery bude sirit po internetu falesne chvalozpevy? A ja uz dal zalohu, co si ted pocnu?!
PONDELI 7 Objevil jsem skvele fotostranky -Photographyreview a Photo.net - na kterych lze nalezt spoustu ctenarskych recenzi vsemoznych fotacku, objektivu, blesku, tresku, plesku...Prispevovatele jsou lide zasveceni a
fundovani, vlastnici rovnou nekolik aparatu a nescetna mnozstvi objektivu a podle toho take recenze vypadaji.
Po chvili cteni jsem zjistil, ze fotaky, do teto chvile pro me predstavujici vrchol moderni techniky, jsou
naprosto bezcennou kupou zeleza a skla, kterou soudny clovek zakoupi nanejvys svemu petiletemu diteti, ktere
moc zlobilo.
PATEK 4 Poohlizim se po novem fotografickem pristroji, kombinace
vlezleho prachu a uderu o sopku udelala s mym Zenitem sve. Funguje nadale, Zenit lze znicit
jedine snad opakovanym prejetim tankem ci vhodnou (tj. ne bakteriologickou) zbrani hromadneho
niceni, ale nektere jemnustky uz selhavaji. Napriklad dobu expozice lze nastavit, jenze nelze
zjistit, jakaze to doba je nastavena. A to, fotografove potvrdi, obcas docela zamrzi.
STREDA 2 Vcera se me podarilo vratit z mesicniho vyletku do chilske
Patagonie, coz vysvetluje pauzu v denicku. Toulal jsem se po horach, plazich a sopkach misto abych
psal nejake zavsivene blaboly jako ted. Kruci.
UNOR 2003
UTERY 11 S vcerejsim zivotnim moudrem az fatalne koreluje emailovy rozhovor, ktery jsme vedli s Vlastikem ve
ctvrtek jiz minuly. Takze mi to nedalo a umistil jsem ho sem, ovsem varuju, optimistum a cistym dusim se vstup
durazne nedoporucuje.
PONDELI 10 Zivot jsou kupy sracek
a jen na tobe zavisi, kterou si vyberes.
Do hajzlu s nim!
UTERY 4
Jiste si vsichni vzpominame skolni anglictinu/nemcinu a maturitni otazky typu My day/Mein Tag,
wake up rano v sedm hodin, umyji se, nasnidam, jdu do skoly. Ze skoly jdu ve ctyri hodiny, pak nejaky to Sport treiben, ucim se,
samozrejme a go to bed v jedenact, drsnaci rikali po pulnoci. Tak dneska jsem mel vskutku zajimavy Arbeitstag...
10:40 Prichazim do prace. "Nebudu to nijak hrotit", rikam si, "jen natocim ten tetragonalni krystal TiAl do smeru telesove
uhlopricky a necham to pocitat, nez masinka vypoti nejaky vysledek, tak mam spoustu casu brouzdat po netu, zapracovat na te prezentaci
pristi tyden. Snad pohnu i s tim clankem...".
12:00 Nejak mi to nataceni nevychazi, pritom to je tak jednoduche, zadna velka veda, zvladl by to i prumerny zak
zvlastni skoly, natoz cvicena opice, radsi to prepocitam znovu. Ach jo.
14:30 Konecne nejake vysledky, co vypadaji realne. Pravda, zabil jsem s tim hodne casu, ale hlavni vysledek. A pocit
dobre udelane prace, ne? Pro jistotu udelam maly testik, ale ne, do pr...., je tam nekde chyba. Kurna.
15:30 Zrobil jsem takovy maly programek, co transformuje vektor podle zadane matice. Kontroluju s nim predchozi vypocty,
ale chybu nenachazi. Musi byt nekde jinde. Pekne me to uz stve, ale mam radost z programku, ja si pekne transformuju, je hrozne
milouckej, tutu.
16:15 Uz jsem na to prisel, ta matice mela byt udelana trochu jinak, svina. Odvodil jsem tady kvuli tomu pulku linearni
algebry a pritom to me, blba, melo hned napadnout. Nevadi, s programkem uz to pujde raz na raz.
17:00 Doprdelekurwadrat, zase to nevyslo. To uz neni mozny, tam se proste nedala udelat chyba. Uklidnuju se panakem
vodky Zubrovky, pozustatkem po polskych studentech a vubec netusim, co s tim ted delat.
18:00 Vsechno prekontrolovane, vsechno do sebe zapada a pocitam to programkem. No jo, programkem, radsi to trosku overim...
18:45 Programek otestovan, navic upraven na verzi 1.1, ktera se vyznacuje zejmena tim, ze chrli hromadu cisel
a sprostych nadavek, ve kterych se vysledky uspesne ztraceji. Ale pocita to spravne, to jsem blazen.
19:30 No tohle. Ten proradnej kretenskej hajzl programek tam opravdu dela chybu, hovado. Jenze naprosto zahadnou a jen
ve dvou pripadech. Kripl. Dostat ho do ruky, roztrhl bych ho jak hada. Tfuj. Tohle uz je na me moc.
20:30 Rucni prepocet konecne prinasi spravny vysledek, skoda ze byl byt uz v jedenact. Uz ani nemam silu nadavat...
21:00 Odchazim domu jako zniceny a zubozeny clovek.
Pro priznivce taju, zahad a nadprirozena je tu zdrojak programku, kompilovany pod Intelovskym Fortran95 compilerem.
Pocitalo to chybne vektory (0 1/2 1/2) a (1/2 1/2 0) pri transformacni matici
(2/3 1/3 -1/3)
(-1/3 1/3 2/3)
(1/3 -1/3 1/3)
Vsechny ostatni vektory to spachalo spravne...
program transformace
INTEGER n, i, j, k
real*8, pointer :: a(:,:) !transformacni matice (n x n)
real*8, pointer :: a1(:,:) !copy of matrix a
real*8, pointer :: vysl(:) !vysledny vektor
real*8, pointer :: vec(:) !souradnice ve stare bazi
real frac
! open input and output files
open(unit=1,file='trans.dat',status='old')
read(1,*) n !size of given linear system
!dynamic allocations
allocate(a(n,n),stat=ialloc)
allocate(a1(n,n),stat=ialloc)
allocate(vysl(n),stat=ialloc)
allocate(vec(n),stat=ialloc)
Read(1,*) ((a(i,j),j=1,n),i=1,n)
print*, 'Nactena matice'
do i=1,n
print*, (a(i,j), j=1,n)
end do
print*,'------------------------------'
print*,'------------------------------'
print *,'Zadej slozky vektoru'
print *,'x='
read (*,*) vec(1)
print *,'y='
read (*,*) vec(2)
print *,'z='
read (*,*) vec(3)
do i=1,n
vysl(i) = 0
do j=1,n
print *,a(i,j)
print *,'kurrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrva',vec(j)
vysl(i) = vysl(i) + vec(j)*a(i,j)
print *,'doprdele(mezisoucet)',vysl(i)
end do
end do
print*,'Vysledny vektor'
do i=1,n
print*, (vysl(i), i=1,n)
end do
end program
LEDEN 2003
PATEK 31 Pitva byla bohuzel odlozena, skoda, tolik jsem se tesil. Budu asi muset usporadat pitvu
soukromou, jen najit obet.
CTVRTEK 30 Prechod se podaril, plan byl splnen na 100 procent. Zajimavych zazitku jako zmrzly stan, mokry spacak,
neobutelne boty, nezdolny Honzin...je tolik, ze zkusim splacat neco vetsiho. Ale rozhodne ne dnes, protoze dnes jdu na pitvu. Ano, ano,
na vcerejsim nocnim dychanku ceske enklavy jsem se, patrne uz ponekud podrousen, domluvil, ze se prijdu podivat, co tam ty medicky pachaji.
Pry si mozna i riznu, uvidime, jen
abych sebou neriznul o zem.
CTVRTEK 23 Od soboty do utery se budu potacet na sneznicich po Fatre, takze nic noveho nebude (ono by sice nebylo
ani tak, ale takhle to vypada lip).
UTERY 21 Zázitky ze svého semináre jsem radsi popsal v samostatné cásti, tak se
tam kouknete.
UTERY 14 Dosel mi varovny mejl. Pry jsem jeste neposlal abstrakt k svemu seminari v pondeli (20.1.).
Nevim cemu se divi, ja o zadnem svem seminari nic nevim...budu se muset nenapadne optat sefa.
PONDELI 13 Ma znalost anglictiny v posledni dobe ponekud poklesla, ze stupne "pokrocily" nekam k "ubohy az
k placi". Prevelice jsem se toho zalekl a zacal horecne uvazovat. "Co ted" premyslel jsem, "je treba zacit konat, rychle se do studia dat!"
Zacal jsem zmatene pobihat a hledat kultovni Anglictinu pro jazykove skoly. Jenze marne, jen jakesi moderni barevne baznehty, samy poblbly
obrazek, fujtaxl. Ja chci cist o Prokop family, uzivat si tech napinavych pribehu a plasticky vykreslenych charakteru, vzdyt jeste z gymnazia
mi zustalo tolik otazek! Zvladne pan Prokop vylet do Anglie, co Malcolm, bude po navsteve v cechach tesknit u Loch Lomondu po krasne
servirce a ma milovana, sexy Zuzana, vda se konecne? A co na to pani Prokopova?
Jak jsem mohl ztratit tu perlu mezi ucebnicemi, bibli vsech anglictinaru, se kterou jsem stravil nejkrasnejsi chvile sveho mladi?
Musim ji znovu ziskat, ozivit vsechny stare legendy, jdu do mesta ted hned!
PATEK 10 Dneska se me na stranky podivala takova spousta lidi, ze vubec nevim, jestli se s tim
nekdy vyrovnam. Na cestine uz pracuju, takze pristi tyden bude slibovana basnicka.
UTERY 7 Zde mela byt basnicka o snezeni ve Vidni, ale ona se bez hacku a carek nerymuje. Skoda.
