Přísvit je pozorovatelný na několik dní starém srpku měsíce, kdy je zbytek jeho povrchu slabě osvětlen odraženým světlem od Země. Pro pozorovatele na Měsíci by totiž byla Země v úplňku a tak jako je povrch Země osvětlován odraženým světlem od Měsíce v úplňku, tak je i povrch Měsíce osvětlován Zemí.
Refrakce vzniká lomem světla v atmosféře v důsledku různých fyzikálních vlastností zemské atmosféry ve svislém směru. Vzduch v nižších vrstvách atmosféry má vyšší index lomu než vzduch ve vyšších vrstvách a proto jsou paprsky světla vstupujícího do zemské atmosféry odchýleny od svého původního směru směrem k zemskému povrchu.
Jak je vidět z obrázku, pozorovateli se zdá zdroj světla výše nad obzorem, než se ve skutečnosti nachází. Tento jev je pozorovatelný pouze několik úhlových stupňů kolem obzoru, v nadhlavníku se neprojevuje vůbec. Je to způsobeno tím, že paprsek vstupující do zemské atmosféry šikmo (u obzoru) se láme v důsledku různých indexů lomu v jednotlivých vrstvách atmosféry. Ve skutečnosti tak lze díky refrakci shlédnout i bod ležící geometricky pod obzorem. Příkladem tohoto jevu je zploštělý kotouč zapadajícího slunce. Na jeho spodní okraj působí refrakce více než na jeho horní okraj, spodní část je tak "vyzdvihována" více nad obzor než horní část a tím vzniká jeho typický tvar.
Na tomto místě je také vhodné poznamenat, že objekty, které vidíme u obzoru jsou pouze tvarově zresleny refrakcí. Neuplatňuje se zde žádný jiný (významný) druh zkreslení, který by například způsobil to, že měsíc nebo slunce u obzoru budou 2-5 krát větší. Z výše vysvětleného principu refrakce jasně vyplývá, že má spíše "kompresní" charakter, protože vidíme i objekty, které se ve skutečnosti nacházejí pod obzorem. Toto stlačení se projeví právě zmíněným vertikálním zploštěním slunečního či měsíčního kotouče.