"Kurva, ten výškoměr se snad zbláznil", nadává Viktor, "takhle rychle jsem nikdy
nestoupal!"
"Se nedivím, je to kurevskej kopec", odpovídám.
Zastavuju a dívám se dolů. Viktor ztěžka oddechuje. Přes
hodinu se trápíme mezi trnitými keříky ve svahu strmém jak schody na nebe.
Sleduju cestičku, po které jsme přišli, chvíli se klikatí než zmizí v boláčí.
Po čele mně teče pot. Trochu zvláštní, potit se, při pohledu na horu ledu pod
vodopádem vlevo...Jenže zkuste vláčet tyhle bágly a nezpotit se. Jak stěhovák v
mrakodrapu si připadám.
Hledí na nás párek jaků, správců a jediných
uživatelů naší pěšinky zároveň. Jejich nehybnost a klid do mě vnáší smířlivost.
Vždyť
je tu krásně, vedle hučí vodopád jak vystřižený z reklamní brožury, kolem
začínají vykukovat bělostné štíty, z údolí neviděné. Idyla pro každého. Kýč
hodný pohlednice. Smířlivost?
"Koukni na ty kurvárny za náma", poukazuji na Gangapurnu a
Annapurnu II prsící se v odpoledním slunci.
"Jo, je tu kurva krásně", hučí Viktor nepřesvědčeně a s neskrývanýmí obavami
hledí do svahu nad našimi hlavami. Nedivím se, jsme vyřízení a neušli jsme ani
čtvrtinu. A nahoru se musíme dostat. Vody máme pár kapek a místo na spaní?
Tady? Usínat ve čtyřech a půl a
probudit ve čtyř tisících? Trochu bouřlivá noc.
"Jen co se dostaneme nad tyhle zkurvený bodlinatý rostliny, už to nějak
půjde", snažím se Viktorovi a hlavně sobě dodat trochu naděje.
"Jo, půjde, pak začnou zkurvený šutry", zamyšleně odpovídá, "a zkurvený sutě,
na to zkurvenej sníh a ledovec a to všechno ještě jednou až polezeš dolů"
pokračuje.
"Jediný, v co můžeš doufat, že až se dáš dole dohromady, dostaneš rozum a
do žádných zkurvených hor už nepolezeš." dodává.
"A to bude ten enlightement."