ČTVRTEK 21 - NEDĚLE 24 ČERVEN 2001 Hledám na netu něco o Fatře, ale vše, co nacházím se týká Kriváňské části. O Lučanské ani zmínka, ani fotečka... Alespoň si můžu připadat jako velký cestovatel a objevitel, pojmenuju po sobě všechny kopce a stanu se slavným.
Pak už jen sháním lidi. Ještě nedávno jsem se divil velkému ohlasu a najednou to vypadá, že pojedu sám. Navíc po zkušenostech z našich předcházejících výletů do slovenských hor, kdy nám celý týden pršelo, všichni očekávají jak děsivě zmokneme. Ti opatrnější opouští republiku v obavách, že zase způsobíme záplavy.
PONDĚLÍ 25 Přicházím večer na nádraží a hle, jsme čtyři a kytara. S úlevou, že nebudu vychutnávat pod širákem deště sám, nasedám na noční vlak na Slovensko.
ÚTERÝ 26 Spánek ve vlaku se tradičně nepodařil, ale nevadí, člověk si víc užije dlouhý a prudký výstup na hřebenovku, která prochází celou Belanskou Malou Fatrou a po které chceme jít. Po chvíli ranního putování sedíme na louce s krásným výhledem. Eximo má jen sandály a táhne kytaru, a tak se těším, jak strašlivě zadře. Zatím se drží až podezřele dobře. Scházíme do vesnice a před hospodou se posilňujeme ledňáčkem. Čeká nás hlavní úkol dne - výstup na Kĺak, představující přes 700 m převýšení, podle mapy v dost prudké formě.
Chvíli jdeme poetickým údolíčkem a najednou značka odbočuje do téměř kolmého svahu. To bude ono... Nasazuju tradiční zdrcující tempo a mizím zbytku. Po pár serpentinách přichází kýžený stav, kdy prostě jdu a je mě všechno jedno, což je na podobné výstupy ideální. Zalitej potem se potácím na samotný vrchol, rozevírá se nádherný výhled a já vychutnávám okamžik, kdy jsem pánem hory, ale co to??. Z druhé strany se ke mně kolíbá skupina dětí s učitělnicou, kousek za nimi supí důchodci, a pak nechutná rodinka, co se to děje??? Stačil letmý pohled na mapu a vše se ozřejmilo, z druhé strany je sedlo, do kterého jede autobus. Vařím čínskou polívku, do které přidávám smrtící dávku chilli a česneku, takže ji nikdo nechce jíst a já nemám špatný pocit, že bych se nerozdělil. To se mi líbí, takže to tak chytře dělám po celý výlet.
Pak se rozdělujeme, já chci vidět vodopád, ale hloupý zbytek odmítá, jelikož je to o dost delší cesta. Přes delší trasu dorážím na místo srazu mnohem dřív, zkušeně jsem běžel, zatímco oni padali na kluzkém supratekutém bahnu. To se na hřebenovce vyskytuje na víc místech a dokáže být dost nepříjemné.
Večer taboříme, zpíváme u ohně. Kolem jdou lidé, chvíli si s námi povídají a jejich starý pes zatím umírá u našeho táboráku. Tedy snaží se o to, ale my ho nemilosrdně posíláme za jeho pány, které klidně nechal zmizet v lese.
STŘEDA 25 Na celé hřebenovce je klid, civilizace daleko, jen výhledy na malebné okolní kopce. Z vrcholové knihy zjišťujeme, že tudy prochází tak jedna skupina lidí denně. Po cestě je i dost pramenů vody a poblíž nich vždy nějaké ohniště, takže s tábořením nejsou žádné problémy. Ani žádní potrhlí ochránci přírody neotravují asi sedí někde v hospodě.
ČTVRTEK 26 Došli jsme na konec hřebenovky - na Velkou Lúku. Z ní byl pěkný výhled na protější Velkou Fatru i na zbytek Malé Fatry. A také na ni vede lanovka z Nitry, která ale tenkrát premávala jen jednou za čtyři hodiny, takže jsme přemítali, kudy jít dolů. Dvě ženy nám poradily, ať sejdeme pod lanovkou, že je krátké a pohodlné. Vypadalo to jako pěkný nápad na zrychlení cesty, jen Vlastík, vida předpokládanou trasu odešel po silnici, zbabělec. Pravda, v půlce nechutné cesty pod lanovkou, když jsem zrovna neklouzal do šutrech někam do neznáma, nešlehaly mě kopřivy a skryté záludné kořeny nemohly nohy podraziti, začala se jeho zbabělost jevit jako zdravý rozum. Však co mě zbývalo, proklel jsem ony dobré ženy i jejich rod a klouzal dál za vidinou piva a jídla dole ve městě. Přežili jsme, ale náročný sestup nám spálil nohy, takže jsme ve městě vypadali jako parta úchylů, co chodila po žhavém uhlí.
PÁTEK 27 Pavel a Vlastík tragicky odjeli domů, pouze ti nejsilnější a nejodvážnější (já a Eximo) vytrvali a odhodlali se k výstupu na Velký Kriváň (převýšení 1200 m). Bágly jsem schovali do křoví a odevzdaně stoupali. Leč záludný a vytrvalý déšť zhatil naše velkolepé plány a promoklí jsme strategicky ustoupili na stopa. Zastavili jsme chlapíka z Olomouce, který nám vykládal, jak dlouho už je na cestě a jak moc se mu chce spát a svá slova potvrzoval tím, že půlku cesty ležel na volantu a usínal...