"Ty vole, to je paráda" huláká Zdeněk. Tváře zčervenalé nadšením a třemi dvanáctistupňovými Tatrany, ráno zdolanými, stojí na mostě, před sebou prielom Hornádu, brány do Slovenského Ráje. Voda pod ním burácí a oba se tetelíme očekáváním. Vždyť právě opouštíme civilizaci, její teplé postele, útulné hospůdky, nedělní obědy a mizíme po červené značce v divočině, říši divokých šelem a netušených nástrah. V následujících dnech nám bude domov připomínat jen cinkot železné zásoby lahváčů, zavěšené na mé batožině. Jdeme na první čundr.
Mizíme už nemalou dobu a velká dobrodružství se zatím nedostavují. I reci naší síly musí řešit všednější obtíže - zelená je ukrutně daleko. Kroky, zpočátku lehké jako tanec víly, postupně těžknou a výprava se místo obdivu přehlubokého kaňonu, jeho stěn končících kdesi v nebi, věnuje nadávkám na tíhu nákladu. Popruhy batohu zaryté hluboko do ramen, přemýšlím, jestli i příště nechám maminku pomáhat s balením. Rady jako "Hlavně si vem HODNĚ teplého oblečení, ať se nenastudíš, náhradní prádlo, když zmoknete a nějaký do zásoby, nemůžeš chodit špinavej jak šupák a jídlo, toho určitě víc, prosím tě, podívej se na sebe, jak seš hubenej" se dočkají ostré kritiky. U starších kamarádů se pokusím vyzvědět, jestli musí být všechny potraviny v konzervách. Než stihnu vše pořádně promyslet, přichází překvapení. Další cesta má podobu jakýchsi plošinek zavěšených na skále za řetězy. Jakožto nejštíhlejší a nejpohlednější jsem závistivci vybrán za pokusného králíka. Marně hledám po okolí cedulku "Nevstupujte se batohem, na kterém vám visí lahváče", vzdušném chodníku totiž nevěřím. Jistě to zrobil opilý slovenský bača jako past na turisty, ted' sedí tamhle za stromem, srká borovičku a posupně se chechtá. Když překonávám první část, aniž bych se zřítil s nervydrásajícím jekotem do hlubin, trochu si oddechnu. Ale stačí pohled pod nohy na bouřící řeku a dělá se mi opět mdlo. Následuje obvzláště zapeklitý úsek, batoh mě usilovně stahuje dolů, lahváče rozrušeně cinkají, tep se zrychluje, tlak zvedá, vítr bouří, veverka na stromě žere oříšek a najednou stojím na pevné zemi. První Eliminátor, jak jsme celý instrument posléze nazvali, je zdolán. Cestou potkáváme další, ty už zdoláváme s poklidem starých kozáků.
Navečer nás dohání deštík, nemajíce stanu ukládáme se na verandě kolemstojící chatky. Zdeněk otevírá první konzervu vepřového ve vlastní šťávě. Má jich s sebou mnoho. Během příprav jsem mu líčil, jaká tuze dobrá věc tohle prase je, chutná studené, natož na ohýnku zehřáté, to si člověk lahodí a libuje, s půlkilem masa v žaludku spokojeně chrochtá. Zdeněk si vzal má slova k srdci a do batohu přibalil půlkilových konzerv rovnou pět. Teď sedí a krmí se. Ono sníst půl kil masa není jen tak, ostatní ulehávají a Zdeněk stále sedí u konzervy. Plány na večerní vatru odplavil trvalý déšť, ovšem nadšení to Zdenovi neubralo a vykřikuje "Joo, bravčové vo vlastnej tiave", nápis ze zadní strany konzervy. Ještě si ho přečte mnohokrát.
Dávno už je tma a lahváče jsem dopil, jdeme spát. Alespoň ti šťastnější. V mém tenkém spacáku značky Bobo je dost zima, dlouho si místo spánku připomínám události posledních dní. Jak celý víkend nemilosrdně pršelo a já šel v neděli večer na sraz přesvědčit se, že oba druhové kvůli nepříznivému počasí vzdali a já můžu zpátky domů se klidným svědomím. Kdo mohl tušit, že budou uvažovat úplně stejně?! přemítám a déšť bubnuje do našeho přístřešku. Zdeněk tvrdí, že fronta ve středu přejde, což mě nijak neuklidňuje...
Snídám v sedě na mostě, kolem chodí tůristi a všichni mě zdraví. Až mě to zaráží. "Asi poznali dobrodruha a desperáta" těším se v duchu a k pecnu chleba v pravé ruce dál klidně přikusuju ze kilové štangle salámu v levé. Přicházejí Vlastík se Zdeňkem a jdeme na Tomášovskou vyhlídku. Tam padá zásadní rozhodnutí - železná lahvová zásoba v noci padla, je třeba doplnit zásoby a promile v nedaleké vesničce. Když se vynoříme z lesů, čeká nás překvapení. Stojíme přímo před cikánskou osadou se vší parádou, polorozbořenými chýšemi, smradem, nepořádkem a vlnou dětí, která nás zavaluje. Mladší se snaží vymámit nějaký obnos nastavenou rukou, starší už se patrně chystají použít některou z účinnějších metod. Atmosféra houstne, dárky asi rozdáme, chtíc či nechtíc...V ruce držím igelitku se včera vyprázdněnými lahvovými pivy, některá dítka už po ní sápou, tak ji radši pouštím. Chlapeček ji šťastně chápe a ostatní se naň okamžitě vrhají. My nastalou melu využíváme a kvapným krokem mizíme, než nám některá z lahví přistane na hlavě.
Vo vidieku se notně posilňujume, ale ne natolik, aby byla šance, že zpáteční cestu osadou přežijeme. Radši měníme plán a pod Suchou Belou dorážíme značnou oklikou. Procházíme nevábný kemp a podél toku míříme k prameni Belé, srdci to Slovenského Ráje. Slůvko Suchá v názvu se ukazuje po mnohadenních deštích krutým výsměchem, skáču po kamenech jak potrhlej luční koník, zatímco zbytek výpravy jde rezignovaně přímo řečištěm. Když se znaveni zhroutíme u pramene, spouští se další déšť. Navíc se blíží soumrak, Vlastík na mapě nachází v okolí jedinou budovu, kterou po chvíli vidíme na vlastní oči. Chata, dokonale zabezpečená proti vpádu vetřelců. Nezbývá než se uvelebit na "verandě", pruhu betonu širokém asi třicet centimetrů. Začínají horečné přípravy na noc, Zdeněk se vztyčuje igelit jako jakousi komickou pchranu proti bočnímu dešti, já se snažím získat širokou stříšku ucpaním děr v prkenném venkovním stole a Vlastík sedí na latríně. Zákopy připraveny, můžem chvíli vydechnout. Slunce zapadá, pijem borovičku a Zdeněk pořádá druhou konzervu bravčového. Již se tolik neraduje. Syti uleháme, neprší, asi jsme byli zbytečně vystrašení.
Ve dvě ráno mě budí hrom. Mírně mrholí, ale já si libuju, jak má travnatá střecha krásně drží. Jsem divoký muž, Robinzon! Pro zábavu počítám odstup hromu od blesku, padesát sekund, pohoda. Třicet, že by se bouřka blížila?! Dvacet, no snad nepůjde přímo přes nás...deset, pět, do prdele! Liják mě během chvilky smetl střechu do klína, utíkám s mokrým spacákem na verandu, kde se mlčky tísní Vlastík i Zdeněk. Choulíme se tam až do rána. Svítání počasí neumoudřilo, furt chčije. Hodiny už sedíme na pár centimetrech suchého betonu a začínám z toho magořit. Jedinou naději skýtá turistická chata vzdálená patnáct kilometrů, navrhuju sebrat zbytek sil a vyrazit k ní, ovšem hoši odmítají. V zoufalství si půjčuju mapu a vymýšlím výlet po okolí. Sejdu Sokolí dolinou k vodopádu, dám se doprava a kolem Závojového vodopádu se vrátím. "Přijdu za pár hodin" sděluju zbabělcům, beru foťák a mizím v dešti. Ještě netuším, jaký zážitek mě čeká.
Přicházím k odbočce do Sokolí doliny a cedule mě vyhrožuje, že celá dolina jest zavřená. Pchá, s tím na mě nechoďte, chvátám doň odhodlaně. Zamalované značky vedou spolehlivě, za chvíli jsem dole a rázuju si podél potoka. Ten je, pravda, po deštích poněkud rozvodněný, místy zaplavuje cestu, masa vody temně hučí, byv tu sám, jeden by se skoro vrátil. Ovšem já, Neohrožený, maje vodu v botách dva dny, chrabře pokračuju dál přímo řečištěm. Dolina se zužuje, stametrové kamenné stěny mě svírají. Vody už mám nad kolena, modlím se, aby nepřišla plavecká vložka. Brodím se podél skály, když spatřím pokračování. Žebříky v úzké průrvě mezi skalami vedou kamsi dolů, valí se přes ně mohutné proudy vody a kolem jen zlověstné skalní hradby. Tudy cesta nepovede...
Náhradní plán zní vyšplhat svah a dojít k vodopádu na konci doliny z druhé strany. Vracím se ze soutěsky a lezu nekonečnou stěnou vzhůru. Svah je mírně zarostlý travou, ani nevypadá příliš nebezpečně, zadýchaně přemítám. Levou nohu do žlábku, pravou na drn, levou sem a...a řítím se dolů. Pád se nedá vůbec brzdit, můžu jen komicky rýt hlínu prsty. Už to se mnou vypadá dost bledě, když najednou zastavuju. Pod nohama mám mladý stromek. Naštěstí, další záchytný bod je skála, čnící o sto metrů níž ze dna údolí.
Pořádně se vzpamatuju až nahoře na kopci. Déšť ustává, rozhoduju se pokračovat a vrátit přes Závojový vodopád. Pochoduju bystrým tempem a najednou stojím přímo pod ním. Masa vody letí ze skály kdesi vysoko v oblacích, ohlušující hukot se snaží zakrýt vetchý hliníkový žebříček, po kterém má cesta zjevně pokračovat. Znejistěn předchozím zážitkem stoupám opatrně podél vodopádu vzhůru. Proud padající vody je na dosah ruky, chtěl bych obdivovat jeho sílu, jenže prší, jsem úplně promočený a klepu se zimou.
Přícházím, unavená, mokrá a hladová troska, k našemu útulku u boudy a hoši stále sedí na proužku suchého betonu. Sice se moc nezabavili, ale jsou suchu a v klidu poobědvali. Ptám se Zdeňka, jestli zase vepřové, neodpovídá a tváří se dost kysele. Asi ano. Já zjišťuju, že už nemám suchého oblečení a horuju pro změnu místa. V mapě nalézáme turistickou ubytovňu asi patnáct kilometrů odsud, Vlastík sice vykřikuje, že je na pochod v dešti daleko a on může klidně probdít noc na latríně, ale výhružky ho přesvědčují. Rezignovaně balíme a symbolicky chráněni Zdeňkovým igelitem vyrážíme na pochod.
Cestu nemohu nijak popsat, nutno zažít. Souhra únavy, zimy, vlhka, nedostatku jídla a spánku mě rychle uvrhla do stavu zúženého vědomí, v hlavě mě svítila jediná věc, turistická ubytovňa. Pamatuju si jen nekonečné klopýtání, klouzání na bahně a okamžik, když jsem polomrtvý zahlédl rozcestník a s nadšením hledal, kdeže je chata.
"Tur. ubytovňa 6 km" sadisticky hlásala šipka a já se zhroutil. Procitl jsem, až když se lesy rozevřely a na kraji louky stála Ona. Vysoká, štíhlá a nebesky půvabná. Ubytovňa. Šmahem jsem u dveří, béřu za kliku a nic. Zamčeno. Citím se jako zrazen milenkou, srdce bije, půda pod nohama praská a padám do nekonečné jámy. V záchvatu hledám zvonek, klepadlo, beranidlo, dynamit, ale marně. Chladné schody kolem se mi vysmívají, čeká další noc na kousku suché dlažby. Oba holomci už odevzdaně sundavají batožiny, ze zoufalství čerpám nové síly a jdu prohlédnout zadní stranu budovy. A má vytrvalost je odměněna! Vzadu se zvedají malé schůdky, vidím osvětlené dveře a rychle k nim popoběhnu. Vstupuju dovnitř, scéna kterou nikdy nezapomenu. Klidně konverzující personál, překvapený vpádem podivné postavy strhaných rysů. V náhlé tichu je zvuk vody, která ze mě crčí, nesnesitelně pronikavý.
"Dobrý den, nemáte volný pokoj?" spěšně se táži.
"Pokoj nemáme, ale volnú izbu áno" culí se a zvou nás dál. Poznenáhlu se ukazuje, že díky nechutnému počasí jsme jedinými hosty, máme celé patro s teplou srchou pro sebe. Guláš se šesti knedlíky a pivy k večeři a cítím se jak v ráji. Slovenském Ráji.
Další den míříme do Dedinek na autobus. Došel chleba, hladoví každý pojídáme poslední zásoby. Zdeňkova tvář se křiví, zrcadlí velikost jeho utrpení. Jediné čím může zakusovat čtvrtou konzervu vepřového je paštika.