Všechno začalo na jedné zahrádce. Seděli jsme, jarní slunce se už smálo za kopcem když Veronika řekla:
"Já bych chtěla v létě do Rumunska"
Zatvářil jsem se jako zkušený horal, podíval se do piva a pravil:"Já bych klidně jel..."
Bára zavýskla, že ona taky. Děvčata zahořela nadšením a já se dál celé záležitosti nevěnoval, věda, že radost jim vydrží do té doby, než si uvědomí, na čem se vlastně dohodla.
Ale časem lidí dokonce přibylo, takže jsme získali potřebné finance (celkové náklady byly asi 1500 Kč na osobu) pokosením zblochanu v CHKO Stropnicko a mohlo se směle vyrazit směrem na

Rumunsko

- putování poetickým Maramurešem s partou potrhlíků -


PONDĚLÍ 23, ÚTERÝ 24 ČERVENEC 2001 Příprava, zejména dohady kam pojedeme. Verča má mapu pohoří Pietra Craliui, a tak chce jet tam, my ostatní mapy nemáme, a tak chceme jinam. Alespoň jsme se domluvili, že pojedeme stopem po dvojicích a sejdeme se na hranicích.
Nakonec vybíráme Maramureš, pohoří u hranic s Ukrajinou. Verča si ho z nějakého záhadného důvodu zatrhla v Karpatských hrách...
STŘEDA 25 Slavnostní odjezd. Zadíráme společně hned v Brně na dálnici - slušného místa není a z dálníce nás vyhání Policie ČR. Jdeme přemlouvat řidiče na benzinku a jde to docela hladce. Později se na nás usměje štěstí, takže večer nám zpestřuje prohlídka noční Budapešti. Jíme nezbytné řízky poblíž paláců zářících nad Dunajem, drkotáme metrem připomínajícím zbloudilou šalinu a usínáme mezi továrnou a železnicí na konečné autobusu č. 25. Jak se dozvídáme z pozdějšího vyprávění, ostatní se mezitím potkávají na silnici u Zvolena.
ČTVRTEK 26 Pohodový stop z Budapešti na hranice. Dostaváme zmrzlinu, prohlížíme zasněný Debrecen a kolem čtvrté dojíždíme k celnici. Sraz se zbytkem (Kája, Eva, Božka, Honza, Víťa, Hossy) je půl kilometru před celnicí vlevo, což v reálu představuje nelákavý podmáčený sad. Nikde nikdo, jsme asi strašně dobří. Jdeme zpátky na celnici a čekáme. A čekáme. Snažíme se hodnotně strávit čas, takže po chvíli vypuká bitka, načež přichází celník a vyhání nás.
Ani do večera se nikdo neobjevuje, to už je trochu podezřelé. Tak skvělí stopaři snad být nemůžeme?! Takhle to tam vypadá, když ráno vykouknete ze stanu
PÁTEK 27 Překvapení. Skutečně jsme se sešli. Honza s Evou poněkud překvapili, když dorazili z rumunské strany, Božka a HoSSy přijeli už včera večer, ale naivně spali v sadu, přesně jak bylo domluveno. Hlupáci.
Kája s Víťou přijíždí v poledne jako poslední, cestou bohužel podivně přišli o půlku svých peněz. Ale moc se jim o tom mluvit nechce.
Za hranicemi sedáme na místí autobus a jedme do Satu Mare, kde splachujeme v hospodě prach z cesty. S Honzou se snažíme naučit pár rumunských výrazů ze slovníčků stažených z netu. Ty se po celou dobu velice hodí, společně s HoSSyho ruštinou. Lidé jsou mnohem milejší, když vidí naši lopotnou snahu mluvit po jejich.
Do Baia Mare přijíždíme vlakem až za noci a nevíme, kam jít spát. Podle mapy je za městem přehrada, snad přespat tam. Jdeme za taxíkářem s největším autem a říkáme mu: "Dum, dum", což by měla být rumunsky přehrada. Tváří se chápavě a dokonce se mu daří nacpat nás všechny do svého podivného vozítka. Pravda, ti, co jeli v zavazadlovém prostoru zavalení batohy si příliš pohodlí neužili, ale alespoň neviděli, jak rychle mizíme ve tmě neznámých končin. Přehrada se tak dlouho neobjevovala, že jsme zatím stihli vytvořit několik katastrofických teorií týkajících se naší bodoucnosti. Všechny končily bolestnou smrtí všech zúčastněných...Dopadlo to ale pohádkově, s nočním koupáním ve studené přehradě a spánkem v polorozpadlé nechutné chatce.
SOBOTA 28 Vyrážíme do hor. Původní plán cesty padl již po chvíli a řídíme se radši dle rad kolemjdoucího pasáčka. Takže se za chvíli dereme se bestiálním svahem... Ale zvykáme si, většinou netušíme, kam vlastně jdeme, protože má černobílá mapa 1:270000 stažená z netu je opravdu symbolická a v celém pohoří není turistické značky. Na sklonku dne první večeře nad ohněm, první souboje u ešusu i první výhledy do kraje. A kýčovitý západ slunce.
NEDĚLE, PONDĚLÍ 30 Žádní turisté, jen bačové a pasáci, hmm pasáčci. A pohraničníci, naštěstí rumunští. Ptáme se jich na cestu, chvíli vysvětlují, ale patrně se jim v našich tvářích nepodařilo najít nějaké známky inteligence, takže máme několik hodin akční doprovod se samopalem. Později se dozvídáme, že být to ukrajinci, tak už jsme nejspíše bez foťáků a peněz...
ÚTERÝ 31 Odpočinkový den. Stavíme hráz, rácháme se, blbneme. Když hrozil návrat do kopců, hravá Eva začernila někoho popelem z ohniště a za chvíli se strhla pravá popelová bitva. Pomatlaní od popela vypadáme ještě zvrhlejinež obvykle...Až navečer trochu stoupáme zpátky do kopců. Kráva útočí a já bleskově sestavuji
plán protiútoku
STŘEDA 1 Od bači kupujeme veliký ovčí sýr, který nás bude doprovázet až do konce. Zdolali jsme nejvyšší horu Maramureše Farcau (1960 m) a vykoupali se jezeře smrti. Je prý několik set metrů hluboké a pár lidi se tam už utopilo. Jenže to jsme se dozvěděli až dole ve vesnici... Pak chůze v bouřce a čvachtání v botách. Večer spíme poblíž salaše a děti nám nosí všeliké komodity jako mléko, smetanu, fazole...
ČTVRTEK 2 Ráno na nás zaútočilo hejno krav. Jedna z nich se mě a Verču snažila spást. Když jsme vyskočili ze spacáků, začala mě ohlodávat karimatku a nenechala se odehnat. Stále se vracela a chtěla karimatku, asi to je nějaká kravská ambrózie. Bídně zhyneš zpozdilá krávo, komzumujíce karimatky místo travin!
Po útoku vycházíme do vesničky Repedea. Sestup jsem si jako správný drsňák zpestřil cestou korytem potoka. Bylo to nejen delší, ale i neschůdné, takže jsem již po chvíli klouzání po kamenech, švihání větví, jehličí za krkem a pádů do potoka poznal, jak úzká je hranice mezi drsňákem a blbem.
Repedea se tvářila nezáludně, jen na nás všichni civěli a děti volali "Turisty, turisty", ale události nabíraly rychle spád. První hospoda a piva s jedinou partou Čechů, kterou jsme potkali. Další hospa a dvě piva s místíma. Konečně se na naléhání děvčat vydáváme na cestu a hle. Točený pivo. Nelze odolat, ani zůstat u jednoho... Já, Hossi a Honza jsme již notně posíleni, ale přesto vyrážíme do hor. Jenže potkáváme svatební průvod a po chvíli jdeme přímo uprostřed kousek za nevěstou, jsa hodně obdarováváni místní pálenkou. A konec? Honza to poněkud nezvládl, naštěstí se ho zželela jedna ukrajinka. V noci u ní spíme na seníku, Honza společensky velice unaven v pokoji. Hossy ještě odešel na veselici v místním kulturním domě, spořádal několik chodů jídla i vodky a zahrál svatebčanům na harmoniku. Ukrajinská svatba
PATEK 3 Honza s Hossym nejsou schopni jakéhokoli rychlejší pohybu, a tak ležíme ve vesnici u říčky, kterou sjíždějí místní děti na pneumatikách. Odpoledne nás dva asi desetiletí kluci zvou na projížďku. Jdu s Honzou a chlapci nás asi považují za fajnšmejkry, zcela pomíjejíce naše nejisté úsměvy. Zavrhují obyčejnou trasu a vedou nás do peřejí výše po proudu. Kupují nám ještě zmrzlinu se sodovkou a pak se připojuje místní děva v upnutých šatech. Samotná jízda je fantastická, neustále se všichni smějeme, křičíme, padáme z pneumatiky a řeka nás vláčí po kamenech. Dojedeme, držíme se za naražená místa a přitom se stále smějeme. Souznění.
SOBOTA 4 Krutý den. Na hřeben nevede žádná cesta, takže stoupáme zmateně prudkým svahem, nahoře se objevuje únava, je vedro a dochází voda. Žízniví se dereme dlouhou dobu klečí a zastavujeme až u záchranného malinkého potůčku. Koupeme se v Evině tůňce o rozměrech 10x10cm.
Následuje smutný rozchod. Zůstávají jen nejsilnější ( já s Verčou ) a ochablý zbytek jde po hřebeni na vlak. Povinnosti volají...
My dobýváme Pietrosul (1850m) a sestupujeme drasticky svahem do ůdolí. Jdeme naslepo lesem a vypadá to dost divoce a neprostupně. Takhle bychom mohli jít do údolí týden, a tak doufám, že najdeme dřevařskou cestu, kterou jsem viděl z vrcholu. Nakonec nás opravdu zachraňuje a k večeru po ní přicházíme do údolíčka s říčkou a stylovou dřevařskou úzkokolejkou. Podle průvodce z roku 1984 má být v provozu...
U domku se ptáme, kdy pojede zítra vlak a po chvíli dohadování získáváme chutnou večeři o dvou chodech, neustálý přísun domácí slivovice a nocleh. Naši hostitelé jsou velmi milí a dlouho do noci si povídáme.
NEDĚLE 5 Vlak jede mezi devátou a desátou, a tak dostáváme ještě bohatou snídani a další slivovice. Trošku se obáváme, jestli to nebudou chtít zaplatit, jenomže oni se nám ještě snaží vnutit peníze na cestu, ať si koupíme ve městě pivo...Skoro tomu nemůžeme uvěřit.
Fotíme se s nimi a přijíždí vlak. Tedy vlak, drezína ze staré nákladní Fordky s Rumuny a několika německými turisty na korbě. Místo žádosti po lístku dostáváme panáka slivovice, to snad už není možný. Pak už se jede, auto sebou kymácí na křivých kolejích, vítr fouká do vlasů, rumuni popíjejí slivovici a němci se nevěřícně rozhlížejí. Opravdu zážitek.
Po skvělé jízdě se loučíme a jdeme dál údolím směrem na místní dominantu Toroinagu (1940m). Cestou se koupeme pod splavem a pak už znaveně stoupáme. Je to náročné, cesta je rozbitá a tak jdeme potokem, a nevím, jak se vyhneme smrtící kleči. Naviguje nás stará babička a bača, dereme se lesem a šplháme po kamenech, ale nakonec stíháme i západ slunce na vrcholu. Změny přicházejí shora
PONDĚLÍ 6 Stan jsem vůbec stavět nechtěl, ale Verča mě přemluvila, že prý je zima. V noci pak přišla děsivá bouřka, stan se prohýbal jako luk, takže jsem ho musel přidržovat, ale naštěstí vydržel. Alespoň jsem zjistil, co byly ty zvláštní záblesky na obloze večer, nad kterými jsem dlouho dumal.
Ráno nám kolem stanu prochází stádo ovcí a straší nás psi pobíhající kolem stanu.
Pak už následuje návrat do civilizace. No civilizace. Přijeli jsme důlním nákláďákem, vykoukli a jaká krása. Odpadky v potoce, odpadky na střeše, rozpadlé plechové chatrče, vybydlené paneláky a kostelík jako z pohádky. Z pohádky O chytré horákyni, opravený neopravený. Radši rychle unikáme.
Vlakem přijíždíme v noci do nádherného univerzitní město Cluje, které by si s žádným evropským městem nezadalo. Procházíme půlnočními ulicemi a čekáme na vlak do Oradey. V něm nás chytá paranoia, osnujeme plány proti zlodějům. I když je kupé prázdné, jeden bude vždy hlídat a druhý spát...Když se za tři hodiny s ránem probouzím, Verča spí jako špalek a kupé je plné lidí. Ani jeden z nás neví, kdy a jak přisedli...
ÚTERÝ 7 Stop začínáme na hranicích s Maďarskem za Oradeou. Za dvě a půl hodiny nás nikdo nebere, přicházejí další stopaři a vypadá to beznadějně. Jdeme radši 10 km na vlak a pojíždíme aspoň o jednu zastávku, na kterou nám ještě stačí forinty. Ještě hodinu čekáme, pak už přichází vysvobození a celkem příjemná cesta do Budapešti. Tam se už stmívá a na další stop to nevypadá, co teď, snad ne zase autobus č. 25? Pomáhá nám mladší pár, kterého se Verča ptá na autobus do centra. Po kratším rozhovoru nabízí ubytování a my rádi souhlasíme. Byt je malý, ale dům má krásnou střechu s výhledem na Budapešť, kde v klidu usínáme.
STŘEDA 8 Posnídáme s hostiteli a spěcháme na dálnici. Stopa chytneme až do Vídně, kde okusíme jen úděsné čekání na výpadovce na Brno. Spousta prázdných aut a nikdo nebere. Zvláštní, později během své vídeňské stáže, jsem na onom konci Bruenerstrasse nikdy nečekal déle než čtyřicet minut. Bere nás až veselý český pár a jedeme do rodného Brna.