Optické klamy jsou mnohem známější. Kdo cítí potřebu, může optické klamy nejprve roztřídit. Není to však nijak snadné, protože v džungli známých i neznámých, navzájem se prolínajících faktorů bude každé členění víceméně formální.
Velkou kategorií klamů jsou nereálné objekty a obrazy. Vědomým narušením pravidel promítání vznikají obrazy, jejichž zpětná rekonstrukce na prostorový předmět není možná. Vznikají objekty z prostorového hlediska paradoxní, které však nám mohou napovědět mnohé právě o mechanismech našeho prostorového vidění. Známé klamy tohoto typu, se kterými se lze podrobněji seznámit přes již citovaný odkaz jsou nereálný trojúhelník, trojzubec a schodiště.
V sekli linky máte možnost seznámit se s 5 videoukázkami ve formátu mpeg, které demonstrují názorněji zobrazený klam v pohybu.
Jiným typem jsou klamné obrazy s možností víceznačného výkladu. Hezky demonstrují, jak mozek odmítá přijmout takovou víceznačnost a střídavě "vidí" v obrázku ten, nebo onen možný význam. Velmi často citované příklady jsou profil dvou tváří, tvořící vázu, obrázek dívky/baby a obrazy s neurčitou hloubkou, které se před očima převracejí naruby.
Pohybové klamy nás zase matou falešnými pohyby objektů z větší části zakrytých, jejichž skutečný pohyb bychom si měli domyslet, zdáním očekávaného pohybu místo atypického (loukoťové kolo), nebo zdánlivými pohyby stojících objektů za určitých okolností. Například Ouchiho klam se projevuje na speciálním způsobem strukturované mřížce připomínající šachovnici, v jejímž středu je vyseknutá kruhová část pootočená o 90 stupňu. Tato střední část zdánlivě vystupuje z plochy šachovnice a při pohybu očima po obrázku působí dojmem, jakoby se mírně otáčela.
Zdánlivá zkreslení jsou klamy, u kterých oko vnímá stejné velikosti a úhly jako různé. Často nás takový obrázek nutí vidět perspektivu tam, kde ve skutečnosti není, a podvědomá korekce velikosti zvětší "vzdálenější" části obrázku. Patří sem geometrické hříčky jako Poggendorfův klam, Fraserova spirála nebo Zollnerův klam. Zařadit sem lze třeba i Amesův pokoj - klam pracující s živými lidmi v reálném pokoji (sice s křivým stropem, ale...).
Kamufláže jsou zase pokusy zabránit v rozpoznání objektu v obrázku proti jeho pozadí, většinou rozbitím jeho obrysu. Ukazují, jak silný je vliv toho, co v obrazci vidět chceme - po patřičné nápovědě je najednou obraz znatelně jasnější.
Oblíbenou iluzí je tzv. paobraz. Jedná se vlastně o stopu zrakového vjemu v negativní podobě a trvá několik vteřin. Hledíme-li tedy delší dobu na obrazec výrazně seskupených barev a pak upřeme zrak na bílou nebo šedivou plochu, objeví se nám obrazec v doplňujících barvách. Co bylo červené, je zelené. Co bylo modré, je žluté, co bylo fialové, je oranžové a co bylo černé, vidíme jako bílé a naopak. K demonstraci nám dobře poslouží obrázek Ježíše (více na stránce klamy
Jsou i jiné klamy příbuzné tím, že jejich hlavní příčinou je změna jasu nebo barvy, avšak zde je to kontrast dvou sousedních ploch obrazce, jako třeba na Hermannově mřížce, nebo různých stínových efektech. Zejména na okraji zorného pole se barvy a jas jednotlivých ploch mění nebo se dokonce objevují celé zdánlivé plochy nové, vzniklé snahou oka (a mozku) korigovat rozdíly v odstínu podle každodenní zkušenosti.
Stereoskopické obrázky a anaglyfy (objekty pro pozorování 3D brýlemi) vlastně nejsou klamem, alespoň svým určením. Jsou nejjednodušší metodou, jak zajistit dojem prostoru při pozorování rovinného obrázku - prostě tím, že zajistí pravému i levému oku ten "jeho" obraz. Trojrozměrné vidění pohybujících se i statických předmětů je, ačkoli většině z nás připadá samozřejmé a snadné, malým zázrakem. Optické principy vidění dokáží na zakřivených sítnicích dvou očí zajistit dva plošné obrázky, z nichž pak už skutečný prostorový obraz viděného předmětu rekonstruuje náš mozek. Ačkoli možných trojrozměrných interpretací je vlastně nekonečně mnoho, mozek se jen málokdy splete. A když ano, nastává optická iluze.
Asi nejrozšířenější optickou iluzí v poslední době jsou stereogramy. Ty, které jsou označovány jako Random-Dot-stereogramy (RDS), na první pohled vypadají jako změť černobílých či barevných bodů. Oproti tomu rozšířenější Single-Image-Random-Dot-stereogramy (SIRDS) jsou takové ty zrnité obrázky zdánlivě periodických ornamentů. Takřka ojediněle se můžete setkat se Single-Image-Random-Text-stereogramy (SIRTS, rovněž známé jako ASCII stereogramy).
Ze všech typů stereogramů se správným pohledem vyloupne prostorová silueta. Základem tohoto "správného pohledu" je zaostření za plochu vlastního obrázku tak, aby se do každého oka promítalo jiné místo v mozaice. Drobné rozdíly v kresbě pak simulují odchylky, způsobené při normálním pohledu jiným zorným úhlem pravého a levého oka, ze kterých mozek rekonstruuje prostorový tvar a vzdálenost toho, co vidí. První a třetí - pohled "do blba" a pohled "za" stereogram spoléhají na trpělivost pozorovatele, jehož rozostřený pohled se po chvíli samovolně zachytí na hledané struktuře. Druhá metoda - silné přiblížení stereogramu k očím až do ztráty ohniska a jeho postupné vzdalování - je obvykle nejsnazší, ačkoliv mi přišlo, že poněkud nezdravá. Zeptala jsem se tedy renomovaných oftalmologů a mohu vás uklidnit. Prý si oči nemůžeme stereogramy zkazit, ovšem ani vylepšit.
Dobrou ilustrací celého mechanismu prostorového vidění je stránka www.lhup.edu/~dsimanek/3d/3dpage.htm [EN], kde je vysvětlen samotný stereoskopický efekt, oba způsoby prohlížení stereoskopických obrázků a lze tam nalézt mnoho příkladů k nácviku na kresbách i fotografiích i ukázku dalších souvisejících efektů, např. chování některých známých nereálných objektů a zdánlivých zkreslení ve stereoskopickém zobrazení.
Až pro 12% lidí jsou některé z těchto iluzí navždy skryty. Mají potíže s tzv. konvergenčním efektem při vnímání hloubky. Ti se musejí i při běžném trojrozměrném vidění spoléhat na jiné efekty, např. na perspektivu. Ne však každý, kdo na první či druhý pohled nevidí na "magických" obrazech nic jiného než plochý obrazec, trpí oční chorobou. V drtivé většině případů je takový člověk postižen jenom nedostatečnou dávkou trpělivosti nebo příliš malou schopností soustředit se. Oftalmologové tvrdí, že naučit se vnímat takové obrázky je těžší než se naučit mluvit a chodit současně. Důvodů, proč obě oči nepracují synchronně, aby daly tzv. stereoskopické vidění, je více.
Také vnímání pohybu není tak jednoduché, jak se obecně myslí. Rozšířená představa, že za spojitým vnímáním filmového pohybu je jen setrvačnost oka, bere za své při prostém propočtu. Přetrvávající obraz totiž překrývá jeden, nebo i dva následující snímky a vede spíše k rozmazání, než k navození dojmu pohybu. Ve skutečnosti je však zastavený obraz, třeba na videu, méně ostrý, než ten v pohybu. Pohyb je tedy pravděpodobně opět jen "vysvětlením", které si pro sérii nepříliš se lišících obrázků vytvoří náš mozek.
Počátek tvorby stereogramů se datuje do roku 1838. Byly vytvořeny dvojice obrazů, které musely být pozorovány speciálními brýlemi. Teprve díky této pomůcce bylo dosaženo trojrozměrného efektu. Začátkem šedesátých let americký vědec maďarského původu Bela Julesz objevil, jakým způsobem může člověk vnímat rozdíly v optických obrazcích, jestliže jsou odstraněny všechny známé tvary. Vytvářel na počítači obrazové páry (vždy jeden pro levé a jeden pro pravé oko), které byly identické - kromě centrální oblasti, která byla na pravém obrazci posunuta o několik bodů doprava. Jeho výzkum měl i vojenské pozadí: Juleszovy výsledky dokázaly, že lze objevit skryté objekty, např. tanky nebo budovy, i v případě, že maskování je perfektní a že nemohou být rozpoznány bez zřetele na jejich prostorové rozměry. Juleszovy stereogramy Random-Dot skládaly ze dvou různých obrazů (vždy z jednoho pro levé oko a z jednoho pro pravé oko), vyvinul Angličan Christopher Tyler společně s programátorkou Maureen Clarkovou v roce 1979 na Smith-Kettlewellově očním institutu v San Francisku počítačový algoritmus, který oba vzory překrývá a skládá v jeden obraz. Tvoří ho stovky malých bodů, jejichž přesnou polohu vypočítá počítač.